Poselství antiků

Poselství Antiků

Jsem plukovník John Sheppard, vojenský pilot a vedu tým expedice Atlantida. Doufám, že víc se představovat nemusím, protože to by bylo akorát zbytečné zdržení.

Když jsem se dozvěděl, že IOA k nám posílá čerstvého absolventa vojenské školy se zaměřením na letectví, nejdřív mě napadlo, že je to vyložená sebevražda. Ale na druhou stranu, když chce někdo pracovat v jiné galaxii, kde jinde se toho víc naučí než uprostřed válečné zóny.  A Jay Stafford si vybral.

Ještě nikdy jsem sice čerstvého pilota nezaučoval, ale co na tom může být těžkého? Náš skvělý doktor Carsen Beckett mu aplikuje antický gen potřebný k ovládání většiny našich technologií a já mu ukážu, jak se řídí Jumper. Jednoduchý jak facka…

Jay Stafford měl za sebou bezpečnostní prověrku, rozloučení s rodinou, pak dlouhou cestu na Daedalu a nakonec svůj první průchod červí dírou. Věděli jsme to, ale příležitost k odpočinku zatím nedostal. Je to přece voják a ti mají být připraveni na všechno a obzvlášť potom uprostřed cizí galaxie. To bylo nejspíš to první, co jsem ho chtěl naučit.

„Vítejte, na Atlantidě pane Stafforde.” Vzala si slovo velitelka celé expedice Elizabeth Weir. Jako šéfku jsem ji vždycky uznával i přesto, že IOA ji chtělo už několikrát sesadit. Zatím k tomu ale nedošlo a mi za to byli rádi. Musím přiznat, že jsem si nikdy s žádným šéfem nerozuměl tak, jako s ní. Podle mě se pro tuhle expedici dokonale hodí.

„Pro začátek si můžete uložit kufry do vašeho pokoje a hned potom vám ukážeme město. Celé ho asi neprojdete vzhledem k jeho velikosti, ale alespoň ty nejdůležitější části vám osobně ukážu. No a než bude mít náš doktor připravený antický gen, máte čas se v klidu seznámit s týmem plukovníka Shepparda.” Tak přesně o tom jsem mluvil. Který šéf se sám nabídne, že nového spolupracovníka sám provede?

Podal jsem si s Jayem ruku a nechal Elizabeth, ať ho zavede do ubikací. Já jsem se mezitím připojil ke svému týmu u oběda. Prozatím jsem mu nebyl moc platný a později s prázdným žaludkem asi taky ne.

Pokud by v jídelně byl jenom Ronon, se zvědavými otázkami bych počítat nemusel. Nikdy toho zbytečně moc nenamluvil, pokud neměl co říct a za to jsem ho měl rád. Ale vzhledem k tomu, že do mého týmu patří také mladá Athosianka a egocentrický vědec, nemohl jsem se jim vyhnout. K mému překvapení se první zeptala Teyla: „Jaký vlastně je ten tvůj nový žák?”

„To nevím, viděl jsem ho sotva dvě minuty. Elizabeth mu ukazuje město.”

„Ehm…tak to se dost nachodí.” Poznamenal Rodney s plnou pusou jídla a nabral si další lžíci polévky. Tohohle člena mého týmu jsem nikdy tak úplně nepochopil. Když říkal, že ho něco bolí, nemohli jste nikdy vědět, jestli to myslí vážně, nebo si to jen vsugeroval. Vážně jsem nikdy neviděl většího hypochondra než je on, ale taky jsem nikdy neviděl geniálnějšího astrofyzika. Potřeboval jsem ty nejlepší a do mého týmu se proto skvěle hodil.

„Už byl u doktora?” zeptal se tentokrát jakoby mimochodem Ronon.

„Pokud vím tak ne. Ten gen zatím není hotový. Až ho Carsen připraví, zavolá.” Řekl jsem a soustředil se konečně na svůj oběd.

Další den ráno už nic nestálo v cestě tomu, aby se Jay naučil řídit Jumper. Teda alespoň jsem si to myslel. Když jsem v osm ráno dorazil do hangáru, Jaye nebylo nikde vidět. Napadlo mě, že se třeba jenom zpozdil a šel jsem zatím připravit Jumper k odletu. Přeci jenom ho neznám a nevěděl jsem do jaké míry je dochvilný.

„Omlouvám se za zdržení, ale trochu jsem zabloudil.” Řekl Jay, když po čtvrt hodině konečně dorazil.

„To nevadí, hlavně že jste to nakonec našel.”

„No to ani ne. Objevil jsem se v tělocvičně, naštěstí tam byl Ronon.”

„No dobře. Sedněte si, ukážu vám jak s tím letět.”

Byl sice trochu zmatený, ale poslechl mě. Teď když jsem musel komentovat všechno, co dělám, mi to přišlo opravdu divné. Když jsem učil řídit Rodneyho, nemusel jsem všechno vysvětlovat tak dopodrobna, protože ten přeci jenom neviděl Jumper poprvé. Jay byl ale naštěstí chápavý student a neptal se mě na každou blbost, takže to vypadalo, že kurz ovládání Jumperu nebude dlouhý. Nejdéle nakonec zabrala přednáška o tom, co všechno Jumper vlastně umí. Musel jsem se jí ujmout sám, protože Rodneymu by Jay asi moc nerozuměl. I já s tím měl někdy problémy…

„Tak co, jak vám šlo řízení Jumperu?” zeptala se Elizabeth, když jsme oba dva dorazili do řídící místnosti.

„Šlo to jako po másle, asi si brzo vezmu volno.” Odpověděl jsem vtipně za něj, ale nikdo se nezasmál. Český vědec Radek Zelenka, který se neustále snažil v něčem předhánět Rodneyho, místo toho řekl: „Máme tu problém. Blíží se k nám wreithský křižník!”

„Cože, za jak dlouho dorazí k městu?” zeptala se Elizabeth a v tu chvíli jsme všichni pocítili lehký otřes, který ale ustal hned, jak Zelenka zapnul ochranný štít.

„To není správná otázka. Měla jste se zeptat, jak dlouho vydrží štít. A já vám rovnou říkám, že s takovouhle moc dlouho ne!”  Tak přesně takhle začínalo Rodneyho obvyklé panikaření. Rozhodl jsem se, jako obvykle, že si toho nebudu všímat a vyrazil jsem ke komunikačnímu křeslu. Ještě jsem však ani nestihl dojít ke dveřím řídící místnosti a najednou jsem se ocitl ve vzduchu. Jakmile jsem shledal, že se takhle vznášíme všichni, zeptal jsem se: „Rodney co se to děje?” Chvíli trvalo, než odpověděl, protože právě potlačoval začínající nevolnost.

„Vyslali šipky a jedna z nich narazila do uzemňovací stanice na druhé straně města.“ řekl nakonec a zřejmě přemýšlel jak se tam co nejrychleji dostat.

„Můžeme použít transportéry?” napadlo Teylu.

Rodney chvíli přemýšlel, než odpověděl: „Jo to by snad šlo. Shepparde, musíš mi pomoct.”

Dostat se na úplně opačný konec města když se přitom člověk vznáší, není jednoduché a možná taky proto nám to trvalo tak dlouho.

„Pokus se zapnout počítač, já zatím mrknu na krystaly.” Řekl Rodney, když jsme konečně dorazili do uzemňovací stanice. Zatímco se tedy Rodney snažil vypnout ten prapodivný stav beztíže, já se snažil nahodit počítač, který ale vypadal nárazem šipky naprosto zničený. Už jsem se chystal Rodneymu říct, že je to beznadějný, když jsem najednou bez varování spadl placákem k zemi.

„Obnovil jsem gravitaci!” zavolal za mnou.

„Všiml jsem si, díky.”

„Copak si tím obnovením gravitace zničil i wreithský křižník?” zeptal jsem se po cestě zpátky, protože jsem si právě všiml, že otřesy ustaly.

„Ne vypadá to, že po nás prostě přestali střílet.” To byla sice hezká naděje, ale moc jsem tomu nevěřil. Wreithi by přece sami od sebe nepřerušili útok, navíc na nepřítele, který se ještě ani nezačal pořádně bránit.

Chtěl jsem se na to zeptat, když v tom můj komunikátor v uchu sám ožil: „Johne, pozornost křižníku upoutala nějaká jiná loď. Podle Zelenky nejspíš antická.”

„Díky Elizabeth, už jsme skoro tam.” Řekl jsem a přidal do kroku jako bych se snad mohl měřit s tou lodí.

Tři věci jsme věděli naprosto jistě. Za prvé, tahle loď je antická. Za druhé, je stará málem jako celý vesmír. A za třetí, objevila se náhle, aniž by se otevřelo hyperprostorové okno, a i přesto, že po ní střílejí, zůstala stát na místě. Neměli jsme možnost spojit se s posádkou, ale očividně jsou to nepřátelé Wreithů a z nějakého důvodu se nemůžou bránit. Naše rozhodování tedy trvalo pouhé 3 vteřiny: „Johne, sestřelte ten křižník!” vydala Elizabeth rozkaz, když už jsem byl na půli cesty ke křeslu. Než jsem tam došel, napadlo mě, že by zase mohla vypadnout gravitace, ale to se naštěstí nestalo. Křeslo se pode mnou rozsvítilo a položilo do vodorovné polohy tak, jako už tolikrát. Stačilo pouze pomyslet na to, že chci vyslat střelu a pak už ji jen zaměřit na cíl. Neexistovalo nic jednoduššího.

Než jsem se dostal na Atlantidu, nikdy mě nenapadlo, že jednou budu ovládat zbraně v leže, a navíc myšlenkou. A i přesto jsem takhle právě zničil křižník, aniž bych místo toho zasáhl tu antickou loď.

Rozhodnout, jestli se na tu loď máme vydat, bylo pak mnohem složitější.

„Já teda chci vědět, komu jsme zachránili život.” Mínil můj satedský přítel Ronon. Jeho planeta byla zničena Wreithy a možná právě proto sympatizoval se všemi, kdo byli jejich oběťmi. A taky nepřáteli. Všichni jsme se tázavě podívali na Elizabeth, která měla jako vždycky rozhodnout.

„Dobrá myslím, že to stojí za prozkoumání. Johne, vemte si Rodneyho a Becketta, kdyby tam potřebovali doktora. Teyla a Ronon tu zůstanou, kdyby na nás zaútočil další křižník.”

Tak tohle byl problém. Elizabeth měla na jednu stranu pravdu, ale na druhou stranu se mi na tom něco nezdálo. Jasně doktora s sebou potřebujeme, ale Beckett je zároveň jediný, kdo umí ovládat zbraňové systémy z křesla. Tedy kromě mě samozřejmě. Jenže protože sám jsem lepší nápad neměl, nezbývalo mi, než rozkaz poslechnout.

Dostat se do lodi sám o sobě problém nebyl. Loď sice měla bránu, ale z bezpečnostních důvodů bylo lepší, použít Jumper. Co kdyby nás nechtěli pustit zpátky? Uvíznout na neznámé lodi s neznámými lidmi by nebylo nic příjemného. Když jsem si tohle říkal, netušil jsem ještě, že přesně to se nám brzy stane.

„Docela se tam těším, už jsem dlouho nebyl v terénu.” Poznamenal Carsen po cestě k lodi. Beckett byl zvláštní doktor. Nejraději ošetřoval raněné v terénu a pravdou bylo, že k tomu se už dlouho nedostal. Jen jsem tajně doufal, když Rodney otvíral hangár, že nelezeme do pasti. Chtěl jsem se samozřejmě raději napřed spojit s posádkou, ale ta buďto neslyšela, nebo z nějakého důvodu neodpovídala. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se podívat proč.

Jen co jsme vystoupili z Jumperu, přišlo nás přivítat několik lidí se zbraněmi. Mysleli si nejspíš, že jsme nebezpeční. Po pravdě, já bych si to myslel taky, kdyby se mi v hangáru bez pozvání najednou objevila cizí loď.

„Nestřílejte, jsem John Sheppard a tohle jsou doktoři McKay a Beckett. Myslím, že jsme vám právě zachránili život.” Řekl jsem mladému muži, který na nás neustále mířil samopalem. Na vojáka mi připadal trochu moc mladý, pravděpodobně nebude o moc starší než Jay. Sklonil jsem zbraň jako projev důvěry a on mě naštěstí napodobil.

„Jsem poručík Matthew Scott, pojďte, zavedu vás za velitelem.” Řekl a sám se vydal napřed chodbami.

„Promiňte, ale kde to vlastně jsme?” Nevydržel Rodney a položil otázku, kterou jsem si já nechával až pro velitele.

„Tahle loď se jmenuje Destiny. Náš hlavní vědec by vám řekl víc, ale teď rychle za velitelem než vyprší čas.”

Nevěděl jsem sice, jaký čas by měl vypršet, ale prozatím jsem to nechal být. Časem nám to určitě vysvětlí povolanější osoba.

Naštěstí jsme na ní nemuseli čekat dlouho. Společně s velitelem, který se jmenoval Everett Young, byl v kanceláři i hlavní vědec Dr. Nicholas Rush. I když já ho viděl poprvé, Rodney ho zřejmě znal, protože si s ním podal ruku.

„Vy se znáte?“ zeptal jsem se.

„Osobně jsme zatím neměli tu čest, ale tady Dr. Rush pracuje na zajímavém výzkumu červích děr. Říkáme tomu projekt Ikarus.” Určitě by mluvil dál, ale Young nás naštěstí ušetřil dalších přednášek o cestování mezi galaxiemi a vzal si slovo: „Doopravdy vám děkujeme za záchranu. Technologie té lodi nás naprosto zaskočila, ale tohle místo pro vás není bezpečné.”

„Proč ne?“ zeptal jsem se s nechápavým výrazem. Odpověď jsem sice čekal od Younga, ale ten se podíval na Rushe, jakoby mu dával slovo: „Tuhle loď před miliony let postavili Antikové. Byli jsme zrovna na základně Ikarus, kvůli projektu, když na nás zaútočila Luciánská aliance. Vzhledem k tomu, že energie do brány šla přímo z jádra, bylo jen otázkou času, kdy to zničí planetu. Museli jsme se evakuovat.  Abych neohrozil zemi, zadal jsem adresu s 9 symboly a to nás dovedlo sem.  Naneštěstí tahle loď není určená k návratu na zem, prostě není možné zadat zemi.” Tady se odmlčel, ale nikdo se na nic nezeptal. Všichni jsme vstřebávali informace a čekali, co bude dál. Rush naštěstí hned zase pokračoval: „Teprve nedávno se nám podařilo zjistit, k čemu byla Destiny stvořena. Jejím úkolem je zmapovat vesmír, odhalit skutečné tajemství vesmíru, lidského života. Podle mé teorie existuje technologie mnohem vyspělejší než antická. Myslím, že prozatím se ani nemůžeme vrátit…” Čekal jsem, že ještě něco dodá, ale Rodney ho předběhl: „Mohl bych se podívat do databáze, třeba na něco přijdu.”

„Jistě to byste mohl, ale pravděpodobně to nestihnete. Loď brzy přejde na nadsvětelnou rychlost a pak byste se nedostali zpátky. Neumíme ovládat, kdy loď zrychlí, na každé zastávce máme omezený čas. Destiny si prostě jde za svým cílem.”

„Možná bych mohl zvýšit kontrolu nad lodí. Kolik máme času?” zeptal se Rodney, jakoby mi četl myšlenky.

„Zhruba 2 hodiny.”

„To Rodneymu stačí. Dokázal zachránit svět za mnohem kratší dobu.” Poznamenal Carsen a poškrábal se přitom na hlavě, jakoby přemýšlel. Rodney se pochopitelně podíval na mě, abych mu dal souhlas.

„Na mě se nedívej Rodney. Pokud jde o mě, ty dvě hodiny tu zůstaneme.” Rodney se zaradoval jako malé dítě a okamžitě následoval Rushe někam do laboratoře.

Vzhledem k tomu, že jsme tu chtěli chvíli zůstat, bylo na místě spojit se s Atlantidou. Trochu mě uklidnilo, že nás sledují jejich senzory, kdyby se náhodou vrátili Wreithi. Tyto moje obavy ale Beckett s Rodneym nesdíleli, ti měli jiné starosti.

Rodney se dobře bavil při objevování tajemství této lodi a Carsen zase našel společnou řeč se zdravotnicí Tamarou. Vzhledem k tomu, že všichni ostatní měli spousta práce, já si akorát zašel na jídlo s Chloe Armstrong a vyslechl její názor na celý problém: „Já se vždycky chtěla vrátit domů. Od únosu těch mimozemšťanů si tady s Dr. Rushem nemůžeme být ničím jistí. Ale, jeho to vlastně neodradilo…”

„A proč vás vlastně unesli?” zeptal jsem se.

„To přesně nevím, asi chtěli získat nějaké informace. Každopádně mě použili jako jejich špiona, aby se dověděli, co jsme zač. Málem jsem se změnila v jednu z nich, Young mě dokonce musel izolovat, kdybych byla nebezpečná.”

Až se mi z toho zatočila hlava, jak mi to bylo povědomé. Musel jsem jí říct, že není jediná, kdo měl podobný problém, byla to moje povinnost: „Víte, vlastně vím, jak vám bylo. Měl jsem podobný problém. Skoro jsem se změnil v jednu s těch bytostí, co vás dneska napadli, říkáme jim Wreithi. Dokonce jsem napadl naše vojáky, kteří mě hlídali.”

„A jak…. jste se změnil zpátky?” zeptala se váhavě Chloe. Zřejmě jí to celé připadalo zatím neskutečné.

„No, doktor zjistil, že potřebuju jejich enzym. Nakráčel jsem do jejich hnízda a prostě ho odnesl. Mysleli si, že jsem jeden z nich.”  Trochu jsem ji vyděsil, tak jsem se zasmál, abych odlehčil situaci.

„Až budete v jiných galaxiích trávit tolik času jako já, zvyknete si. A teď mě omluvte, ubývá nám čas a já musím zjistit jak je na tom McKay.”

Vydal jsem se do laboratoře za Rodneym radši v předstihu, kdybych jí náhodou nemohl najít. Naštěstí jsem potkal Elyie, který tam měl také namířeno. Věděl jsem, že Elyie není vědec. Byl tady jenom díky nějakému kódu, který rozluštil v počítačové hře v souvislosti s projektem Ikarus.

„Rodney, čas vypršel, musíme se připravit na cestu.” Řekl jsem ihned s příchodem do řídící místnosti, kde právě byli.

„Cože, to už byly dvě hodiny?“ divil se Rodney pro něj tak typickým způsobem.

„Očividně ano, říkal jsem, že to nestihnete.” Poznamenal Rush, ale Rodney ho neposlouchal, jak usilovně přemýšlel. Nakonec po chvíli mlčení řekl: „Program není hotový, ale myslím, že už to zvládnete dokončit sám jenom… potřeboval bych si stáhnut informace z databáze lodi, kdyby vám to nevadilo.”

„Ale vůbec ne kolego, jen si poslužte.” Řekl Rush a sedl si do křesla v čele místnosti.

Sice jsem se skoro modlil, aby to Rodney stáhnul včas, ale bohužel to nestačilo. Zrovna když vytáhl flashku z počítače, Destiny se podivně zachvěla. Nemusel jsem se ptát, co se stalo, bylo mi to jasné. Loď právě přešla na nadsvětelnou.

Zatím na Atlantidě…

Podle konstrukce lodi věděli, že je antická a věděli, že se objevila náhle. Jistě plukovník sice podal zprávu, že se zdrží dvě hodiny, ale co jsou ti lidé zač a proč tak náhle zpomalili zrovna tady, už nevěděli. Kdyby tady byl, Elizabeth by ho nejspíš za takové hlášení zaškrtila. Jak teď měla rozhodnout co dál, když neměla dost informací a podle Zelenky nebylo možné se s nimi spojit?

Jediné co mohla, bylo počkat ty dvě hodiny. Snad se Sheppard vrátí.

„Plukovník zřejmě nechtěl, abychom něco podnikali, proto nám neposkytl více informací.” Mínila mladá athosianka Teyla Emaghan.

„To ale zrovna není v souladu s tím, co jsme se učili na vojenský akademii.” Poznamenal Jay Stafford.

„Ne to asi ne. Jenže Sheppard si pravidla upravuje.” Vysvětlil Ronon tónem, jakým mluvíte s pomalu chápajícím žákem. Jay na to ale nijak nereagoval a dál v klidu žvýkal Orbitky.

Po uplynutí těch dvou hodin měl Zelenka oznámit, že se Sheppard vrací, ale neudělal to. Místo toho řekl: „Neznámá loď právě přešla na nadsvětelnou rychlost.”

„A Sheppard?” zeptala se netrpělivě Elizabeth.

„Na senzorech ho nevidím. Musí být ještě na té lodi, ale proč by s nimi odlítal?”

„Třeba neměl na vybranou.” Napadlo Ronona.

„Těžko říct, Radku můžete je sledovat?” zeptala se Elizabeth.

„Jejich sub prostorový signál zmizel. Je mi líto, ale jsou pryč.”

„Znamená to, že je nemůžeme nijak zaměřit?”

Zelenka pouze přikývl. Nemohl udělat absolutně nic, čím by tu loď vystopoval, když neznají její cíl.

Posádka Atlantidy teď ještě nemohla vědět, že se nejedná o žádný únos a že na návratu pracuje i posádka oné lodi. Možná kdyby měli více informací, ale John Sheppard jim žádné neposkytl. Prozatím jim tedy nezbývá nic jiného než čekat.

Destiny si v klidu plula vesmírem nadsvětelnou rychlostí, ale její posádka už tak v klidu nebyla. Bylo tady totiž pár lidí navíc.

„Tak jo Rodney jak dlouho by trvalo dokončit program?  Potřebujeme, aby loď zpomalila.” Chtěl jsem vědět.

„No to nevím, ještě jsem ani nespustil diagnostiku.” Přiznal s pokrčením ramen Dr. McKay.

„A víme aspoň, jak dlouho poletíme nadsvětelnou rychlostí?” zeptal jsem se znovu, ale tentokrát mi odpověděl Rush: „Dokud Destiny nedoletí k další důležité bráně. Jinými slovy, nemám ponětí.”

Tohle tedy nebylo dobré, ale nebylo to ani tak špatné, abychom začali panikařit. Rozhodně zatím nehrozil zánik galaxie, nebo nějaký podobný problém, se kterým se často potýkáme.

„Dobře, tak se pokuste dokončit ten program. Já zatím vymyslím náhradní plán, kdyby to nefungovalo.”

Tohle bylo mnohem snadnější říct, než zrealizovat. Ve skutečnosti mě vůbec nenapadala jiná možnost a spíše jsem doufal, že Rodneyho program bude fungovat. Problém byl ale v tom, že pokud to nestihne do dalšího zpomalení, nemůžeme se vrátit Jumperem a já nevěděl, do jaké míry se dá tahle loď řídit.

Zrovna jsem stál jen tak u zábradlí a díval se, jak rychle letíme, když za mnou přišel Beckett a Eliy.

„Johne? Trochu jsme s Eliyem přemýšleli a možná nás něco napadlo.” Ozval se najednou Beckett a já se otočil. Teď jsem se o to zábradlí opíral zády, a jak jsem tak poslouchal jejich plán, začínalo se mi to líbit. Vůbec mě nenapadlo, že máme ještě stále v Jumperu systém makro. Bylo mnohem víc pravděpodobné, že upravíme něco, co už existuje, než vytvoříme program, který by nedovolil lodi zrychlit.

„Co na to říká Rodney?” zeptal jsem se.

Beckett se váhavě nadechl, než odpověděl: „No ještě jsme s ním nemluvili. Šli jsme nejdřív za tebou.”

Destiny stále ještě plula nadsvětelnou rychlostí, když jsem vešel na můstek.

„To už si vymyslel náhradní plán?” chtěl vědět Rodney, ale já mu odpověděl otázkou: „Na jak dlouho to vidíš?”

„Zase chceš po mě číslo, ale já to nevím, Shepparde.” Řekl Rodney naštvaně tak jsem mu trochu pomohl: „Minuty, nebo hodiny?”

„Hodiny? Zatím to vypadá, že spíš dny. Původní program nefungoval.” Podle hlasu byl Rodney dost naštvaný. Neměl rád, když se mu něco nedařilo.

„A napadlo vás Doktore McKayi, že to nejde, protože letíme nadsvětelnou rychlostí? Možná bychom měli počkat, až loď zpomalí a pak to vyzkoušet.”

Nápad Dr. Rushe nebyl tak úplně nelogický. Stejně jako nešlo zadat adresu, když byla loď v pohybu. Přišel tedy čas, aby se Rodney začal zabývat jiným plánem. Alespoň prozatím: „A zatím by ses mohl podívat na to, co jsme vymysleli mi. V Jumperu máme ještě stále makro od té doby, co byla zničena přestupní stanice. Myslíš, že bys do něj mohl naprogramovat nejbližší brány, až zpomalíme?”

„Ano to by neměl být problém. Stačí jenom upravit původní příkaz, aby to fungovalo bez přestupní stanice. Zkusím to.” Řekl Rodney a vydal se teď pro změnu do hangáru následovaný zvědavým Eliyem, který se tak pokusil utéct Rushovi. Ten ale stejně mezitím někam zmizel, takže si toho ani nevšiml.

No a zatím co měli všichni ostatní opět plné ruce práce, já si šel promluvit s velitelem…

Plukovník Everett Young sice moc nechápal náš plán, ale to nevadilo. Chtěl jsem ho vlastně požádat, aby nám dovolil vyzkoušet makro nejprve na Destiny, kdyby náhodou nefungovalo. Nechtělo se mi uvíznout s Jumperem uprostřed neznámé galaxie bez možnosti návratu.

„Promiňte, ale toto rozhodnutí nezáleží na mně. Jsem pouze vojenský velitel. Konečný souhlas vám musí dát hlavní vědec, tedy Dr. Rush. Nechám ho zavolat.” Řekl a už bral do ruky vysílačku.

Vstoupil, aniž by vzhlédl od svého bloku: „Co se děje plukovníku?”

„Tady plukovník Sheppard by vás chtěl o něco požádat.” Řekl Young, čímž mi předal slovo.

Vysvětlil jsem Rushovi svoji žádost, i když jsem nevěděl, jestli mě poslouchá. Stále ještě zapisoval něco do bloku, ale když jsem se odmlčel, podíval se na mě: „Stále to nechápu. Počkáte, až loď zpomalí a budou v dosahu další brány je to tak?”

„Vlastně ano. Normálně zadáte adresu, McKay nastaví makro, mi projdeme bránou, pokusíme se s vámi spojit, a když to nepůjde, projdeme nazpět.”

Dr. Rush se pousmál a pak dokončil za mě: „Pokud vám neodpovíme, znamená to, že jste prošli makrem. Než vám dám souhlas, jaká bude spotřeba energie?”

Tuhle otázku jsem čekal, a tak mě nevyvedla z míry.

„Makro nespotřebuje žádnou energii lodi, je to jako počítačový program. Tedy spotřeba bude stejná, jako když vytáčíte nejbližší bránu.”

„Tak v tom případě hodně štěstí plukovníku. Jsem sám zvědavý, jestli to bude fungovat.” Řekl Rush a odešel z místnosti. No tak to šlo hladce. Pomyslel jsem si…

Vyzkoušet náš plán mělo trvat pouhých pár minut. Rush vytočil nejbližší bránu v dosahu a Rodney nastavil makro. Trochu jsem se bál, že loď cizí program nepřijme, ale to bylo zbytečné. Rodney s tím buď to počítal a předem se pojistil, nebo to prostě vyšlo. Každopádně najednou prohlásil, že můžeme zkusit projít. Nemohlo se nic stát. Když se objevíme v rádiovém dosahu Destiny, vrátíme se a přeprogramujeme makro.

Prošli jsme červí dírou, nebo také horizontem událostí, jak chcete a objevili se na neznámé planetě. Byla dost skalnatá a kromě netřesků jsem neviděl žádnou jinou vegetaci. Několikrát jsem se pokusil vysílačkou spojit s Destiny, ale ozvalo se jen zapraskání. Rodney se zaradoval a prošel nazpět. Já ho pochopitelně následoval.

Tohle pro nás znamenalo jediné- mohli jsme odletět.

„Než odletíte, nemohli byste nám tu nechat to makro? Je to způsob jak bezpečně prozkoumat i jiné planety v dosahu.” Požádal trochu váhavě Dr. Rush, protože přeci jenom, byl to Rodneyho vlastní vynález.

Rodney mu hodil flashku a velmi kamarádským tónem oznámil: „Trochu jsem s tím počítal, tak jsem k tomu nahrál i program na zrušení odpočtu. Mělo by to fungovat.”

Naše malé zdržení nakonec nebylo vůbec zbytečné. Značně jsme jim usnadnili pobyt na lodi, i když to loučení potom nebylo vůbec snadné. Zatímco Rodney musel ukončit spolupráci s Dr. Rushem, Beckett opouštěl zdravotnici Tamaru, se kterou se při pobytu na lodi dost spřátelil. No a mě zase mrzelo, že už možná nikdy neuvidím slečnu Armstrongovou. I když, člověk nikdy neví…

Kdo by si myslel, že po tom pobytu na Destiny budeme mít volno, docela by se spletl. Zrovna když jsem v tělocvičně sledoval Jayův bojový výcvik, který za naší nepřítomnosti už dost pokročil, zavolal nás Rodney do své laboratoře.

„Prošel jsem už skoro polovinu databáze s Destiny a asi už vím, po čem jde. Myslím, že loď zastavuje poblíž bran v naději, že najde součásti jistého antického zařízení.” Po této větě se Rodney dramaticky odmlčel. Možná čekal, že ho pobídnu, aby pokračoval, ale když jsem to neudělal, řekl: „Jde o nějaký matematický projekt, ale Antikové ho předčasně ukončili. Zařízení mělo vypadat podobně jako to co tenkrát našla Neeva Casol, nějaký předchůdce komunikačních kamenů, ale zřejmě to nefungovalo správně a Antikové všechny tři jeho části ukryli na různé planety.”

„Počkej Rodney a ty myslíš, že bysme je měli najít? Antikové měli určitě dobrý důvod, aby je ukryli.” Řekl jsem trochu pochybovačně, ale Rodney se nenechal zviklat: „Jo Destiny to taky asi hledá z dobrého důvodu. Třeba to máme najít, abychom zjistili, co to umí.” Teď se Rodney podíval pro změnu na Elizabeth, jakoby očekával podporu, ale ta chtěla znát nejprve názor Ronona a Teyly.

„No pokud existuje šance, že nám to pomůže zničit Wreithy, souhlasím.” Řekl Ronon a zkřížil si bojovně ruce na prsou.

„Může to představovat určitou hrozbu a nevím, jestli bychom to měli riskovat. Destiny stále nezjistila, k čemu to slouží a to je na cestě už několik let.”

Teyla tedy měla stejný názor jako já, čímž se to srovnalo na dva dva a Elizabeth měla rozhodnut.

„Dobrá, vypadá to, že nezjistíme, co to umí, dokud to nenajdeme. Podle mě to stojí za prozkoumání. Rodney, máme nějakou stopu?” zeptala se.

„Ale jo mám adresu planety, kde najdeme první část toho zařízení. Tam bude podle mě i další adresa.”

„Vypadá to tady trochu jako v Kanadě.” Řekl Jay Stafford, jakmile jsme s Rodneym prošli bránou na planetu. Přišli jsme sem pouze vyzvednout součást toho zařízení a vzhledem k tomu, že jsme žádný boj neočekávali, stačili jsme bohatě mi tři. Tedy alespoň jsem si to myslel…

„Mám tady sice nějaké známky života, ale řekl bych, že nejsou nebezpeční. A kromě toho zaznamenávám nějakou energetickou stopu támhle tím směrem.” Řekl Rodney a ukázal prstem do lesa. Vydali jsme tím směrem, zbraně pro jistotu v pohotovosti. Líbila se mi představa, že by to mělo být takhle jednoduché, ale zároveň jsem měl divný pocit. Příroda tady byla sice na první pohled mírumilovná, ale pocitu, že nás někdo sleduje, se viditelně nemohl zbavit ani Jay. Byl to sice nováček, ale instinkty měl jako profesionální voják.

„Tak jo, tady by to někde mělo být.” Řekl najednou Rodney, ale já viděl pouze nějaké jezírko.

„Tady ale nic není.” Řekl jsem pochybovačně a podíval se na Rodneyho. Ten udělal pár kroků blíž k hladině jezera a po chvíli řekl: „Signál vychází z toho jezera. Hloubka je asi 2,5 metru, myslím, že tam bude muset někdo skočit.”

„Já to udělám!” řekli jsme s Jayem skoro současně. Líbilo se mi jeho zapálení, tak jsem mu dal přednost. Sundal si černou vestu s logem Atlantis, bundu, vojenské boty a skočil elegantní šipkou na dno jezera. Chvíli jsme viděli jenom bublinky, jak čeřil vodu, ale takřka současně s tím jak se vynořil, objevili se z lesa ti lidé.

„Tohle je naše, nemůžete si to odnést!” řekl jejich vůdce a ukazoval na modrý krystal v Jayově ruce.

„Vaše? Bylo to na dně jezera.” Divil se Rodney. Nějaká černovlasá žena se na něj usmála a odpověděla: „Před nějakou dobou jsme to ztratili a vy jste to teď našli.”

„Mimochodem a kdo vlastně jste?“ zeptal se jejich vůdce tónem jako by si právě teď vzpomněl, co měl ještě koupit.

Jakmile jsem svůj tým představil, nějak pochopili, že jim to nevydáme a rozběhli se přímo na nás. Několikrát jsme po nich s Jayem vystřelili, ale to je nezastavilo, tak jsme se s tím krystalem raději dali na útěk. Když jsme běželi tím lesem zpátky, Jayovi se nějak podařilo zakopnout a já mu musel k bráně pomáhat. To naši situaci trochu zkomplikovalo, protože po nás začali něčím házet. V tom běhu jsem si nějak nevšiml, co to bylo, ale každopádně mě jedna z těch věcí zasáhla zezadu do krku. Teď jsme byli zranění oba. Jay měl zvrtnutou nohu a já krvavý šrám na krku, ale nedalo se nic dělat, museli jsme běžet dál. Rodney běžel před námi, a když jsme dobíhali, všiml jsem si, že už stojí u DHD a zadává adresu. Po vytvoření červí díry jsme museli chvíli počkat, než Atlantida přijme Rodneyho identifikační kód a díky tomu jsme unikli jen tak tak, když už nás skoro doháněli.

Bylo mi jasné, že příště s sebou vezmu raději celý tým. Teď už jsem totiž věděl, že získat ty součásti nebude tak jednoduché. Krystal jsme ale měli, a to bylo hlavní…

Další adresa získaná z databáze Destiny byla Rodneymu povědomá. Měli jsme tam údajně najít část zařízení, které se jmenuje převaděč spojitosti, i když nevím, proč tomu neříkat prostě podstavec.

Jakmile jsme prošli bránou, bylo už jasné, proč byla Rodneymu ta adresa povědomá. Destiny už tu byla a vzhledem k tomu, že už odtud jednou unesli Rushe mimozemšťani, museli jsme se mít na pozoru také my.

„Když už tady Dr. Rush byl, jaktože ten převaděč spojitosti nenašel?” zeptala se Teyla.

„Nejspíš nevěděl, že ho má hledat. Soustředil se na to, jak se dostat zpátky na Destiny, když ho tady Young nechal.”

Tomu co Rodney odpověděl, nikdo z nás nerozuměl. Bylo to zřejmě něco z toho, co mu Rush řekl na lodi při jejich spolupráci.

„Dobře a mi víme, kde to máme hledat?” zeptal se Ronon jakoby mi četl myšlenky.

„Začal bych v okolí té lodi.“ řekl Rodney a už tím směrem mířil. Já ještě upozornil Ronona a Jaye, aby hlídali okolí brány, a pak jsem teprve následoval Rodneyho a Teylu.

Najít převaděč spojitosti nebylo zas až tak těžké vzhledem k tomu, že jsem o něj zakopl. V příšeří lodi to vypadalo jako ztvrdlý písek, nebo něco podobného tak jsem tomu nejdřív nevěnoval pozornost.

Jenže i když jsme už měli pro, co jsme přišli, chtěl tady Rodney ještě chvíli zůstat. Zatímco Rodney prohlížel lodní počítač, mě spíš zajímalo, odkud bere ta tisíce let stará loď energii pro hlavní terminál. To jsem ale jaksi nestihl vymyslet, protože mi Jay vysílačkou hlásil, že máme společnost. Se zbraní jsem jim běžel naproti a už za pár vteřin mi bylo jasné, že takovou loď jsem nikdy předtím neviděl. Pokusili jsme se sice střílet po nich, ale nemělo to žádný účinek. Mohli jsme pouze pozorovat, jak ti zvláštní mimozemšťani přistávají a nakonec vystupují z lodi. Ronon se s nimi pokusil bojovat muž proti muži, ale i je ochraňoval ten podivný štít. Alespoň jsme tedy varovali Teylu a Rodneyho vysílačkou, že se k nim blíží, jenže než jsme se k nim stihli dostat mi, bylo pozdě. Našli jsme akorát Teylu, kterou z nějakého divného důvodu neunesli.

„Bylo to zvláštní… podařilo se mi jim vysmeknout a schovat se. Chvíli se potom o něčem dohadovali, ale nebylo jim vůbec rozumět. Jakoby na sebe syčeli, nebo vrčeli.”

V tu chvíli jsem ještě zaslechl Ronona, jak se pokouší střílet na vzlétající loď, ale nakonec loď zmizela i s Rodneym a mi nevěděli kam.

Převaděč spojitosti jsme sice měli, ale neměli jsme Rodneyho. Pověřil jsem Radka Zelenku, aby našel v databázi adresu s devíti symboly, kterou Rush zadával na Ikaru. Já se mezitím spojil s Daedalem, s Elizabeth jsme jim vysvětlili situaci a požádali je o podporu. To bylo jediné, co jsme asi tak mohli podniknout. S těmi bytostmi jsme se ještě nesetkali a potřebovali jsme nutně pomoc někoho, kdo jo. Ideální by byl Rush, když se na té lodi už vyzná, ale nemohli jsme vědět, jestli bude souhlasit. Být jím, taky by se mi tam znovu nechtělo, ale zeptat jsme se museli.

„Máme energii na zadání devíti symbolů?” zeptal jsem se Zelenky v místnosti s bránou.

„Ale jo. Myslím, že tři ZPM by měli bohatě stačit, hned uvidíme.” Řekl Zelenka a už zadával adresu.

„Destiny, tady John Sheppard s Atlantidy, slyšíte mě?” zeptal jsem se, jakmile se vytvořila stabilní červí díra. Netrvalo dlouho a ozval se Young: „Tady Destiny, co potřebujete?”

„Máme takový menší problém, potřebujeme Doktora Rushe.”

„Slyším vás plukovníku, co se stalo?” zeptal se tentokrát Rush.

„Byli jsme na planetě, odkud vás unesli a potkali jsme ty mimozemšťany. Unesli Rodneyho.” Na druhé straně bylo pár vteřin ticho, a pak se Rush ozval znovu: „ Dejte mi 5 minut, jdu za vámi.”

Nečekal jsem, že to půjde takhle jednoduše, nicméně Rush za chvíli skutečně prošel bránou společně s Matthewem Scottem a k mé radosti i Chloe Armstrong. Nejspíš si chtěl Young pohlídat, že se vrátí, tak s ním poslal vojenský doprovod. Chloe šla buď ze soucitu, anebo mě chtěla vidět, ale to jsem nemohl vědět jistě.

„Vítejte na Atlantidě.“ řekla právě Elizabeth a podala ruku všem příchozím.

Zatímco Rush počítal v Rodneyho laboratoři nějaké rovnice, kterým jsem nerozuměl, já se v jídelně bavil s Chloe Armstrong.

„Víte co nechápu, Johne?” To důvěrné oslovení mě potěšilo, tak jsem se mírně usmál.

„Co nechápete?”

„Podle Rushe jim jde hlavně o Destiny, ale proč potom unesli Doktora McKaye?”

„Nejspíš proto, že byl prostě na té planetě a oni nevěděli co je zač. Pravděpodobně vůbec nevědí, že nemá s vaší lodí nic společného.” Řekl jsem svojí domněnku, protože přesně tuhle otázku už jsem si položil už na té planetě.

Pozval jsem Chloe na oběd a teď jsem jí sledoval s pobavením. Uvědomoval jsem si, že takové jídlo na Destiny asi nemají, ale stejně mi to přišlo zábavné.

Najednou když jsem byl v tom nejlepším, vyrušila mě z myšlenek vysílačka: „Plukovníku Shepparde, asi byste sem měl hned přijít, myslím, že něco mám.”

„Promiňte Chloe, ale v tom nejlepším se má přestat. Už musím jít.” Omluvil jsem se a šel za Rushem.

„Když jsem byl na jejich lodi, všiml jsem si, že nemají hyperpohon. S ohledem na čas a směr se mi podařilo vypočítat, kam přibližně mohli doletět.” S pohledem upřeným na monitor jsem se zeptal: „Výborně Doktore, jsou v dosahu nějaké brány?”

„Ano jedna, její adresa je v databázi.” Aniž bych mu teď řekl cokoliv dalšího, odešel jsem si promluvit s Elizabeth. Věděl jsem, že teď rozhodně nikam nepůjde. Tohle město pro něj bylo příliš fascinující a já vlastně potřeboval, aby tu zůstal. Jako jediný znal systémy jejich lodi, potřeboval jsem, aby tam šel se mnou. A to, i kdybych mu to měl přikázat…

„Uvědomujete si Johne, co po mě žádáte? Mám ohrozit život civilisty, který navíc ani není pod naším velením?”

Elizabeth se můj plán ani v nejmenším nelíbil. Já sice musel přiznat, že jít tam pouze s Rushem je poněkud šílené, ale na druhou stranu čím víc nás tam půjde, tím dřív nás odhalí a strčí do nádrže k Rodneymu. Pravdou bylo taky to, že Rushovi jsem o tom ještě nic neřekl, ale ten by stejně nesouhlasil. Tomu jsem sice s části rozuměl, ale opravdu nutně jsem potřeboval zachránit Rodneyho.

No uznejte, mohl jsem pověřit Zelenku, který chodil do terénu jen opravdu výjimečně a nerozuměl systémům té lodi, aby tam odsud Rodneyho dostal?

„Promiňte, ale jak se tam mám podle vás dostat? Já nerozumím těm systémům tak jako Rush, nikdy jsem na té lodi nebyl. Jestli chceme zachránit Rodneyho, potřebujeme ho.”

„A ptal jste se ho už, jestli souhlasí?”

Tak na tohle jsem neuměl odpovědět. Byl jsem si skoro jistý, že nebude souhlasit, ale nevěděl jsem, jestli bych tohle měl Elizabeth vůbec říkat.

„Ještě ne, ale jde o Rodneyho. Viděla jste, jak rychle byl na Atlantidě, když jsme jim zavolali? Myslím, že bude chtít pomoct.”

„Dobrá pokud Doktor Rush bude souhlasit, pustím vás tam. Jinak si vezmete Zelenku.”

Ulevilo se mi, že jsem zněl přesvědčivě. Teď ještě zbývalo, aby mi to uvěřil i Rush.

Potřeboval jsem si promluvit s Rushem a se Scottem. V soukromí. A jediný způsob jak tohle zařídit, je vyhlídka.

„Asi jste poznali, že od vás něco potřebuju, když jsem vás vzal sem a máte pravdu. Mimozemšťani, se kterými jsme se nikdy nesetkali, unesli jednoho z mích lidí, hlavního vědce. Jak víte, drží ho na lodi, jejíž systémy jsou pro mě příliš složité a tady na Atlantidě není vědec, který by je dokázal obejít. Kromě vás doktore Rushi.”

Chtěl jsem sice pokračovat, ale Rush mi to nedovolil: „Tak moment, chcete, abych šel s vámi na tu loď?” zeptal se se značným nesouhlasem.

„Jestli chcete pomoct Rodneymu, pak ano, je to jediná možnost. Když nás budete navigovat vysílačkou, prozradíte naši polohu a budeme v té nádrži všichni.” Snažil jsem se ho přesvědčit nejprve po dobrém, doufal jsem, že logika převládne.

„Počkat, říkal jste, že jste na té lodi nikdy nebyl. Tak jak víte o nádrži?”

„Řekla mi to Chloe, ale to není důležité. Doktore Rushi, potřebuju, abyste mě tam dostal a pokud nebudete souhlasit, obávám se, že vám to budu muset dát rozkazem.” Můj hlas vyzněl trochu moc přísněji, než jsem zamýšlel a Scott mi do toho skočil: „To nemůžete plukovníku, nejste náš velitel a plukovník Young by s tím nesouhlasil.”

„Promiňte poručíku, ale jste na Atlantidě a já mám stejnou hodnost jako Young, takže teoreticky jsem váš velitel. A navíc plukovník Young se to nemusí dovědět. Prostě to vynecháte z hlášení.”

„Ale co když váš plán nevyjde a Rush se nevrátí. Zodpovídám za něj, jak mu to potom vysvětlím?”

„Nebudete mu muset vysvětlovat nic, protože on se vrátí. Raději si poslechněte můj plán, než budete dělat závěry poručíku.” Do podrobna jsem jim vysvětlil, co mám v plánu a když slyšeli, že máme podporu Daedala kdyby něco nevyšlo, souhlasil dokonce i Rush. Vyhlídka na to, že ty mimozemšťany navždy zničíme, se mu totiž z pochopitelných důvodů docela zamlouvala. A tohle přání jsem mu byl ochotný splnit. O jednu nepřátelskou loď míň…

Původně jsem sice chtěl doletět Jumperem na nejbližší planetu a odtud pak k lodi, ale nakonec jsme se všichni shodli, že bude bezpečnější, když nás tam transportuje Daedalus.

Postavili jsme se s Rushem na transportní místo a ani ne za vteřinu jsme se ocitli v hangáru neznámé lodi. Vzhledem k tomu, že antický gen jsem měl z nás dvou pouze já, nezbývalo mi nic jiného, než sám sledovat detektor známek života. Rush mlčky ukázal směr, jakým se jde k nádrži, a já ho následoval. Mezitím jsem podle detektoru zneškodnil pár těch mimozemšťanů, aniž by se kohokoliv z nás dotkli. Teď když jsem si je mohl poprvé pořádně prohlédnout, připadali mi opravdu podivní, stejně jako jednání Dr. Rushe. Sundal jednomu z nich neurální rozhraní a sám si ho nasadil. I s ním se pak vydal zachránit Rodneyho. Před nádrží se nejprve krátce zastavil, a potom teprve rozbil ochranné sklo.

„Nicholasi, co tady děláte?” zeptal se ho Rodney, jakmile se trochu vzpamatoval. Aby nemusel mluvit, podal mu Rush další neurální rozhraní a po chvíli Rodney pochopil.

Já mezitím vyndal z kapsy C4 a s tázavým výrazem na ní ukázal. Chtěl jsem se tím zeptat kam jí nejlépe upevnit, aby způsobila co největší škodu. Teď se na mě usmál i Rush a mlčky mi ukázal směr. Byl zřejmě rád, že jsem dodržel slib, zničit jednu s těch lodí, když mám příležitost.

V řídící místnosti byli tři mimozemšťani a já se rozhodl jednoduše je postřílet. Bylo mi sice trochu divné, že to najednou jde, ale nechal jsem to být. Pak když u terminálů nikdo nebyl, upevnil jsem na jeden z nich C4 a dal zprávu Daedalu, že nás může teleportovat zpět.

„Díky za pomoc doktore Rushi.” Řekl jsem později na Atlantidě jako na rozloučenou, zatímco Chloe jsem raději podal ruku. Předtím, než prošla bránou zpět na Destiny, mi ještě zamávala, čímž mi udělala opravdu radost.

Poslední součástí antického zařízení měly být aktivační kameny a poslední naší návštěvou planeta, která se nejspíš přesunula do doby ledové. Zima tam byla taková, že když jsem měl zavřenou pusu, bál jsem se, aby mi rty nepřimrzly k sobě. Možná taky proto Rodney tolik mluvil, ale já ho jako obvykle příliš neposlouchal. Soustředil jsem se raději na to, aby mi na těch ledovcích neuklouzla noha a udělal jsem dobře. Hluboké průrvy, která byla před námi, jsem si díky tomu všimnul včas, abych stihl rukou varovat ostatní.

„Jak jí obejdeme, je obrovská?” zeptal se Jay.

V tu chvíli se Ronon bez varování rozběhl a než jsem ho stihl zastavit, tu průrvu jednoduše přeskočil.

„Třeba takhle.” Poznamenal na druhé straně.

Vzhledem k tomu, že led zatím držel, jsem se rozeběhl, abych ho mohl napodobit. Že led začne praskat, až budu těsně u okraje, jsem nemohl vědět. Chtěl jsem se ještě zachytit okraje, ale ruka mi uklouzla a já se zřítil do temné propasti. Pád se mi zdál naprosto nekonečný a jenom díky tomu, že jsem si chránil hlavu, se mi podařilo neztratit vědomí.

„Johne si v pořádku?!!!”zavolala za mnou Teyla a mě nejdřív připadalo, jakoby to třikrát zopakovala. Pak jsem si ale uvědomil, že je to ozvěna a došlo mi, jak jsem hluboko. Baterkou jsem prosvítil tu příkrou nekonečnou stěnu nade mnou. Teyla a ostatní mi takhle ze zdola připadali jako mravenci.

„Jo jsem, ale nechoďte za mnou!!!” Zavolal jsem na ně, protože mi stále připadalo jako zázrak, že jsem po pádu z takové výšky neomdlel a ani si nic nezlomil. Postavil jsem se na nohy a rukama zkoušel, jestli bych nemohl vyšplhat. Bylo to zbytečné. Docílil jsem jenom toho, že se mi na hlavu začal sypat sníh.

„Odsud nevylezu, musíte pro pomoc!!!”

Ano byla to jediná možnost. Lano, které jsme s sebou měli, by nedosahovalo ani do poloviny. Správně jsem očekával, že tady jeden z nich zůstane, ale nechtěl jsem, aby to byl Rodney. Ten by mě opravdu moc neuklidnil. Naštěstí byla Teyla stejného názoru a nechala tu Jaye.

Jakmile Teyla, Ronon a Rodney odešli pro pomoc, rozhodl jsem se, že si ukrátím čas: „Trochu se tady dole porozhlédnu!!!” zavolal jsem na Jaye a s baterkou se vydal průrvou dál. Čas od času jsem natáhl ruce, abych zjistil, jestli je stále stejně široká. Vypadalo to, že se sice místy trochu zužovala, ale to jenom proto, aby mohla změnit směr a pak se znova rozšířit. Občas jsem i zkoušel rukou pevnost sněhu. Většinou se mi ta bílá zmrzlá věc zase rozsypala na hlavu, ale jednou, to bylo něco jiného. Ze sněhu najednou vypadla nějaká krabička, která tam byla zamrzlá. Její obsah se vysypal, když se nárazem otevřela, a já byl najednou rád, že jsem sem spadnul. Jakmile jsem na to posvítil baterkou, bylo mi jasné, co jsem našel, nebo spíš bych měl říct, co si našlo mě. Aktivační kameny…

Nevěděl jsem, jak dlouho byla Teyla pryč, ale to, že se stmívá, mi nepřipadalo moc dobré. Znamenalo to, že bez použití antického detektoru známek života nás tady znovu nenajdou. Tedy nás za předpokladu, že tady Jay ještě stále je. Nevím, jak daleko jsem od něj byl, ale jestli na mě mluvil, tak jsem ho každopádně neslyšel.

Byl jsem odjakživa zvyklý spoléhat se sám na sebe, takže se mi nemohl nikdo divit, že jsem se mezitím snažil najít cestu ven sám. Předpokládal jsem, že ta průrva musí jednou někde skončit a pouze jsem doufal, že tam nebude hladká stěna. To by totiž znamenalo, že primární místo té průrvy je přesně na opačné straně než jsem se vydal. Taky by se ale mohlo stát, že průrva vede dokolečka a za chvíli se zase objevím u Jaye. Na to jsem ale raději moc nemyslel.

Asi po čtvrt hodině chůze, nebo to možná bylo víc, to nevím jsem zjistil, že dělám dobře. Průrva totiž najednou dál nepokračovala a co víc, byly tu nahromaděné sněhové kvádry, po kterých bych teoreticky mohl vylézt. Prakticky to sice nebylo tak snadné, protože kvádry docela klouzaly. Takže než se mi konečně podařilo dostat nahoru, několikrát jsem sklouzl zpátky a začínal od začátku. Nicméně úsilí se mi nakonec vyplatilo a já se mohl vydat směrem, kde se podle mě nacházel Jay. Vzhledem k té tmě jsem si nemohl být jistý, jestli nejdu obráceně, ale logika mi napovídala, že bych měl jít podél průrvy. Navíc moje baterka zákonem schválnosti vypověděla službu a já se mohl řídit pouze podle bílého sněhu, přičemž ta průrva by jediná měla být černá.

Naštěstí jsem měl i tentokrát pravdu a Jaye jsem skutečně našel. Už zdálky mi ale bylo jasné, že není sám. Byli kolem něj nějací zvláštně oblečení lidé připomínající eskymáky a právě proto mi bylo jasné, že to není Teyla. Jeden z nich držel Jayovi ruce za zády, čímž mi vlastně zabránil po nich vystřelit. V té tmě bych mohl klidně trefit Jaye a ani si toho nevšimnout. Napadlo mě, že bych se mohl odplížit stranou a zkusit je překvapit, jenže v tu chvíli na mě zamávali.

Sakra, takže o mně vědí! Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat k nim a doufat, že se tu Teyla objeví včas. Pokud jim ovšem Elizabeth nezakázala po setmění pokračovat. Na to jsem ale raději taky nemyslel.

Podle výrazů těch eskymáků bylo jasné, že se víc bojí oni nás než mi jich. Poté co jsme jim řekli, že jsme tady zabloudili, nás přivázali k saním, a na místě rozdělali oheň. Pravděpodobně nám vůbec nerozuměli, ale to mi bylo jedno. Jen jsem doufal, že dřív než za světla nás nikam nepovezou, protože takhle aspoň měla Teyla čas nás najít. Taky jsem se snažil pokud možno neupozorňovat na svůj batoh, protože kdyby si mysleli, že je důležitý, mohli by tam najít ty kameny a to jsem nechtěl. Proto jsem o tom raději mlčel i před Jayem, protože přesně jak říká Shakespeare, Zkušenost nám radí, co člověk neví, nikdy nevyzradí. Anebo to není Shakespeare? Najednou jsem si nemohl vzpomenout, jestli jsem to vážně četl v Shakespearově Romeo a Julie, nebo někde úplně jinde. Ale ani to nebylo důležité.

Daleko důležitější bylo, že jsem v tu chvíli spatřil za jedním z těch eskymáků nějaký pohyb, ale nebyl jsem si jistý, co ho vlastně způsobilo. Nejlepší bylo jednoduše počkat, co se stane, ale už teď jsem věděl, že Jay viděl úplně to samé, protože taky zpozorněl.

Jakmile se eskymák do té doby sedící u ohně svezl k zemi, bylo mi všechno jasné. A jakmile se za ním objevil vysoký muž s dredy, bylo to jasné i Jayovi. Ronon je tady! A kde je Ronon, bude taky Teyla. V tu chvíli se jako v odpověď zhroutil k zemi další eskymák, pak další a další…

„Jste v pořádku?” zeptala se Teyla zatímco nám odvazovala pouta.

„Jo a mimochodem Johne, jak si se vlastně dostal z té průrvy?” zeptala se ještě a z jejího výrazu bylo jasné, že tohle ji zajímá daleko víc. Odpovědi se ode mě ale nedočkala…

Sestavení toho zařízení nepředstavovalo takový problém, jak jsem si původně myslel. Rodney nás zavolal do své laboratoře za pár minut. V podstatě tak rychle, že jsem se ani nestihl nasnídat. Ale to vlastně nemohl stihnout ani Rodney.

„Tak co máš Rodney?”

„No rozhodně můžu říct, že Dr. Rush měl pravdu. Tohle zařízení je důkazem o velmi vyspělé technologii staré desítky tisíc let. Mnohem starší než antikové.”

„Tak moment, tohle nevytvořili antikové?” zeptal jsem se zmateně.

„Ale ano. Právě antikové se o té technologii dozvěděli, ale potřebovali to prozatím utajit. Tohle zařízení by mělo Rushovi pomoct rozluštit zvukovou stopu v reliktním záření, kterou objevil v databázi Destiny. ”

„Není to tedy zbraň?” chtěl vědět Ronon.

„Ne, je to něco jako dekodér, který mi ale nemůžeme nijak využít.”

„Jinými slovy, musíme se zase spojit s Destiny.” Uzavřela celou rozmluvu Elizabeth a někam odešla.

Sešel jsem se s Rodneym před bránou, abychom se mohli už potřetí vydat na Destiny. Tentokrát jsme ale nepotřebovali pomoct, spíš naopak, takže jsem měl pocit, jako bych jim teď splácel dluh.

„Plukovníku Youngu, tady John Sheppard z Atlantidy. Máme pro vás nějaké informace, můžeme na palubu?” řekl jsem přes interkom, jakmile se po zadání devíti symbolů otevřela červí díra.

„Ano můžete. Máte štěstí, že zrovna stojíme. Doufám, že nepotřebujete mluvit se Scottem, poslal jsem ho na průzkum planety.”

„To je v pořádku plukovníku. Spíš bysme potřebovali Doktora Rushe.”

„Dobrá tak pojďte na palubu.”

Kývnul jsem na Elizabeth a i s dekodérem jsme s Rodneym prošli bránou. Rushe jsme nemuseli nijak složitě hledat, stál u brány společně s Youngem.

„Chtěl jste se mnou mluvit plukovníku?” zeptal se, aniž by Young stihl cokoliv poznamenat.

„Dobrý den Nicholasi, můžeme na můstek? Potřebuju vám něco ukázat.” Napodobil ho Rodney a bez povšimnutí prošel kolem Younga. Ten se pak na mě podíval s tázavým výrazem a zeptal se: „Vysvětlí mi někdo co se tady vlastně děje?”

Řekl jsem mu všechno od doby, kdy jsme našli plán toho zařízení, až po náš rozhovor v laboratoři a čekal, co na to řekne.

„Takže konečně zjistíme, co skutečně Destiny hledá? To co vím od Rushe, jsou pouhé spekulace.” Zeptal se nakonec.

„Víte, to zařízení je vlastně jakýsi důkaz, že měl pravdu. Podle Rodneyho může rozluštit tu zvukovou stopu, kterou jste našli.”

„Výborně, tak se půjdeme podívat ne?” řekl Young a mě nezbývalo, než ho následovat na můstek.

Zařízení opravdu pracovalo podle toho, co předpověděl Rodney. Na terminálu teď už neběžela pouhá zvuková stopa, ale konkrétní hlasy. Mluvili nějakým cizím jazykem, takže jim nešlo rozumět. O jedné věci už ale nemohl být pochyb. Dívali jsme se na důkaz velmi vyspělé technologie staré desítky tisíc let, který objevili antikové. Tohle byl skutečný cíl Destiny. Najednou jsem chápal, proč je tahle cesta tak důležitá. Objevení rasy ještě starší a vyspělejší než jsou antikové může přinést užitek úplně všem. A navíc ještě objasnit skutečný důvod vzniku vesmíru.

„Neuvěřitelné, byla by škoda, kdybychom toho teď nechali, nemyslíte plukovníku?”  Everret Young na to sice nic neřekl, ale teď už mu muselo být jasné, že Rush měl celou dobu pravdu. Zůstat na Destiny rozhodně má smysl…

Nepomohlo nám to zničit Wreithy, nebo vyhrát válku s replikátory. Nám to vlastně nebylo užitečné vůbec nijak, ale i tak to rozhodně nebyla ztráta času. Potvrdilo to teorii o pravém smyslu Destiny a nám nezbývalo, než věřit, že to stejně užitečné bude i dál. A že jsme možná našli klíč k velkému objevu…Teda alespoň to takhle řekl Rodney.

A to už milý čtenáři je opravdu všechno. Jestli byla mise Destiny úspěšná už bohužel není součástí tohoto příběhu. Nemůžu ani slíbit, že se to mi během života dozvíme. Ale můžu slíbit, že lidstvo v tomhle výzkumu rozhodně bude pokračovat. Projekt Ikarus neskončil.