Soukromé očko

Upozornění: Události i postavy popisované v této povídce jsou smyšlené. Jakákoli případná podobnost ať už s živými či mrtvými je čistě náhodná.

Seděl jsem v malé tmavé kanceláři a sledoval fotografii svého otce, který zemřel před dvěma roky při pátrání po jedné zmizelé mladé dívce. Tehdy jsem byl krátce po škole a pracoval jako obyčejný řadový detektiv pro Salzburskou kriminálku, později jsem však po otci převzal tuhle malou soukromou detektivní kancelář. Práce to nebyla nijak náročná, když vezmete v úvahu, že většina případů se týkala nevěry, pátrání po dlužnících nebo prověřování společníků a obchodních partnerů. Zřídkakdy šlo o skutečné zločiny.

Bylo krátce po poledni, když do mé kanceláře vešla žena středního věku. Vypadala upraveně, ale v její tváři se dal číst smutek. Přívětivě jsem se na ni usmál a vyzval ji, aby se posadila.

„Jste Alex Reichert?“ zeptala se, a když jsem přikývl, pokračovala:

„Já jsem Elen Schneider, na soukromého detektiva jste mladý.“

„To mi říkají všichni. Víte, tuhle kancelář jsem takříkajíc zdědil po otci. Ale nemusíte se bát, zaručuji klientům stoprocentní diskrétnost, tak povídejte, s čím vám můžu pomoct?“

„Můj manžel Carl, poslední dobou chodí domů hodně pozdě, někdy dokonce nepřijde na noc vůbec. Říká, že pracuje, ale já se spíš bojím, jestli mi není nevěrný, nikdy se tak divně nechoval….“ Během jejího vyprávění jsem si poznamenal důležité údaje o Carlovi, jako třeba že pracuje v policejním skladu jako kancelářská krysa, jaké má koníčky a kam chodí. Prostě informace, které se mi budou hodit při sledování.

„Vezmu si od vás telefonní číslo, a jakmile budu vědět víc, ozvu se vám. Také je potřeba zaplatit zálohu, s tím, že pokud bych práci z nějakého důvodu nesplnil, vrátím vám ji,“ vysvětlil jsem jí klidně a věcně. Byla to běžná pravidla.

„V pořádku, nemusíte ho konfrontovat, jen chci znát pravdu,“ a s těmi slovy se zvedla k odchodu. Vypadalo to jako normální případ nevěry, ale brzy jsem měl zjistit, že jde o něco mnohem nebezpečnějšího.

Zpočátku jsem trávil jako obvykle hodiny a hodiny vysedáváním v autě, nebo křoví a sledováním Carla. Přemýšlel jsem, jak je možné, že jsou s Elen spolu tak krátce a ona už ho podezírá z nevěry. Ve většině případů, se tušení klientek, popřípadě klientů brzy potvrdilo, jenže tentokrát o nevěru rozhodně nešlo. Po celodenním sledování jsem zjistil, že jediné v čem své ženě Carl lže je skutečná povaha jeho práce. Ve skutečnosti byl totiž agent jednotky boje proti organizovanému zločinu, čemuž odpovídalo také to, že se o něm nedalo mnoho zjistit ani v počítači.

Správně bych o tom měl Eleně v tuto chvíli říct a ukončit případ, a možná bych to i udělal, kdyby mě Carl neodhalil. Zrovna jsem nedaleko policejní budovy, neopatrně vystoupil z auta, abych se protáhl, když ke mně přistoupil. Carl Schneider byl černovlasý opálený muž a jeho hlas zněl klidně, když promluvil:

„Proč mě sledujete? A nepokoušejte se lhát, vím o vás už nějakou dobu.“

„Dobrá promluvíme si ale ne tady, nasedněte,“ vyzval jsem ho a snažil se, aby zněl můj hlas stejně klidně, i když jsem byl trochu vyvedený z míry. Kruci ten chlap musí být opravdu dobrý, když mě odhalil.

Nicméně rozhovor to byl vskutku zajímavý. Jelikož se Elenino podezření nepotvrdilo, řekl jsem Carlovi, proč si mě najala a on mi na oplátku řekl, co přesně své ženě tají:

„Víte, momentálně pracuju v utajení, takže bych vám to neměl ani říkat, ale jsme v podstatě kolegové. Jistá skupina nelegálních italských obchodníků unáší mladé dívky a vozí je za hranice jako prostitutky. Infiltroval jsem se k nim a dělám jim něco jako rakouskou spojku, vytipovávám nové oběti. Většinou jsou to opuštěné, nebo chudé dívky ze špatných poměrů. Odejdou s nimi za vidinou lepšího života. Po téhle akci bych s tím chtěl skončit, pochopil jsem, tahle práce a manželství nejdou dohromady, ale potřebuju trochu času.“

Carla jsem dokázal pochopit, proto jsme se domluvili, že jeho ženě zatím nic neřeknu, dám mu několik dní čas dokončit případ a on jí to pak vysvětlí sám. Byl to rozumný kompromis, ale to mě ještě nenapadlo, že se to celé trochu zvrtne.

Nakonec mi to totiž nedalo a pokoušel jsem se zjistit nějaké informace o tom obchodníkovi. Chtěl jsem tak pomoct Carlovi, ale to co jsem zjistil, mě do toho případu namočilo až příliš. Roberto Salucci, ten italský obchodník unesl před dvěma roky také tu dívku, po které tehdy pátral můj otec. Je možné, že to on zabil mého otce? Věděl jsem jen, že pachatel tehdy unikl a nic mu neprokázali. Mému otci to život nevrátí, ale potřebuju znát pravdu.

Mé rozhodnutí mohlo být dost nebezpečné, ale pro mě už nebylo cesty zpátky. Musel jsem to vědět.

Vložit se do toho bylo nakonec mnohem jednodušší, než jsem čekal, protože mi jednou ráno  Carl sám zavolal:

„Nevzbudil jsem vás, detektive?“ zeptal se na úvod místo pozdravu.

„Vůbec ne, jsem ranní ptáče.“

„Výborně, totiž hodila by se mi vaše pomoc. Když získám klíčový důkaz ze Salucciho kanceláře, budu moct uzavřít případ, ale musím to udělat zítra, než se uskuteční další obchod a ty papíry zmizí i s dívkami. Myslíte, že když vám Salucciho zaměstnám řekněme na čtvrt hodiny, mohl byste se tam vplížit a najít ty dokumenty? Řeknu vám přesně, jak vypadají.“

„Ano to bych mohl udělat,“ odpověděl jsem bez zaváhání.

Výborně musíme to zmáknout hned ráno, ať se můžu sejít se šéfem dřív, než dojde k obchodu. Přijďte v 6 do říčního přístavu, budu sedět v tmavém mercedesu.“ S těmito slovy jsme se rozloučili a já se začal připravovat na zítřejší akci.

„Teda vy jste vážně ranní ptáče,“ řekl mi Carl, když jsem v půl šesté dorazil do přístavu svěží jako rybička.

„To víte, jsem zvyklý brzy vstávat,“ odpověděl jsem a s tázavým výrazem čekal, až Carl přejde k věci. Jenže on to neudělal. Místo toho se tiše zeptal:

„Mluvil jste od té doby s Elen?“

„Řekl jsem jí, že až budu něco vědět, ozvu se, ale ještě jsem to neudělal. Myslel jsem, že jí to budete chtít vysvětlit sám.“

„Jo máte pravdu, asi by to bylo lepší, opravdu jsem nechtěl, aby si tohle myslela. A ona si ještě ke všemu najme soukromého detektiva,“ řekl smutně a se skloněnou hlavou Carl.

„Víte co? Pojďme to dokončit, ať si s ní můžete co nejdříve promluvit,“ řekl jsem rychle ve snaze přivést ho na jiné myšlenky.

„Dobrá, takže já dole u recepční udělám menší pozdvižení, abych Salucciho vylákal dolů. Vy mezitím vklouznete do jeho kanceláře a vezmete odsud složku s označením operace Kobra, pak s ní nenápadně vyjdete z budovy a potkáme se zase u přístavu,“ vykládal Carl už zase klidným profesionálním hlasem.

„A nevšimne si Salucci, že ta složka chybí?“ zeptal jsem se s obavou.

„Všimne, ale já doufám, že v tu dobu už všechno bude vědět můj šéf. Tak jdeme na to, počkejte pět minut a jděte za mnou, uvnitř se nezastavujte, prostě jděte, abyste nevzbudil moc pozornosti,“ vysvětlil Carl a vystoupil z auta.

Nevzbuzovat pozornost jsem měl jako soukromý detektiv celkem v malíčku a tak jsem se snadno dostal do Salucciho kanceláře. Najít složku Kobra také nebylo nijak těžké a nejspíš bych se i stihl včas vrátit, kdybych se ještě nepokoušel najít důkazy o vraždě svého otce. Takže když jsem na chodbě zaslechl kroky, zavřel jsem se i se složkou Kobra do skříně a modlil se, aby si nešel vzít čisté sako. Salucci totiž zřejmě patřil k těm, co ve své kanceláři tráví hodně času a nechávají si tam pro jistotu něco na převlečení. Já si v té skříni teď ale připadal jako jeden z těch milenců, se kterými se v práci setkávám možná až příliš často.

Připadalo mi, že jsem tam zavřený celou věčnost, zatímco Salucci něco dělal na počítači a vyřizoval telefony, které se většinou týkali jeho nelegálních obchodů. O mém otci bohužel nepadlo ani slovo, ale co bylo možná ještě horší, Salucci brzy začal postrádat tu složku.

Zatímco vzniklý problém řešil s někým ze svých kumpánů, já zvažoval své možnosti. Buď jsem mohl vylézt a prozradit se, nebo počkat co se stane. Zvolil jsem druhou možnost, čímž jsem možná zachránil život sobě, ale ohrozil Carla, protože Salucci brzy získal podezření, že to hraje na dvě strany a odešel z kanceláře, aby to vyřídil. Jakmile byl čistý vzduch, vylezl jsem tedy ze svého úkrytu a zavolal Carlovi:

„Máme problém, nestihl jsem utéct z kanceláře. Schoval jsem se, ale Salucci zjistil, že mu chybí ta složka a nějak si to spojil s vámi. Teď vás nejspíš hledá.“

„Dobře vy jděte se složkou do přístavu, jak bylo v plánu a počkejte tam na mě, já mezitím zavolám svým kolegům a pokusím se to celé urychlit,“ odpověděl Carl a zavěsil dřív, než jsem mohl nějak odpovědět.

Samozřejmě se dalo čekat, že se o celé zkomplikuje. Když jsem dorazil do přístavu, Carl se Saluccim po sobě stříleli. Jako soukromý detektiv jsem se do podobných situací moc nedostával, ale zbraň jsem samozřejmě měl a uměl jsem jí použít. Opětoval jsem tedy palbu, abych Carlovi poskytl krytí, než dorazí posily.

Jednotka boje proti organizovanému zločinu se do toho vložila po nekonečných deseti minutách. Byli sehraní a Salucciho bandu snadno zpacifikovali. S Carlem jsme jim předali složku a tím byl celý případ vyřízený. Akorát já pořád nevěděl, jestli Salucci opravdu zabil mého otce. Jediné, co mi mohlo být útěchou, byla skutečnost, že teď už vězení neunikne.

V následujících několika dnech se Carl snažil dát znovu do pořádku svůj život. Společně jsme řekli jeho ženě, o co doopravdy šlo. Já jsem odmítl zbytek peněz, které mi měla Elena doplatit, a Carl slíbil, že se nechá přeložit, aby už nepracoval v utajení.

Po dlouhé době jsem měl případ, kdy se podezření na nevěru nepotvrdilo a byl jsem za to rád. Byl to alespoň malý důkaz toho, že svět ještě není úplně zkažený.