Hra o čas

 

Hra o čas

 

Upozornění: Některé postavy obsažené v této povídce jsou majetkem pánů Petera Hajeka a Petera Mosera, autorů seriálu Komisař Rex. Duševní vlastnictví překladů jmen a názvů patří panu Rostislavu Landsmanovi, který seriál přeložil do češtiny. Autorská práva k této povídce má Marry. Kopírování a případné porušování autorských práv se považuje za ilegální.

 

 

Když zastavila s dobrou náladou u svého starého bytu, ještě netušila, že jí zanedlouho bude hrozit smrt. Niki Herzogová o sobě mohla tvrdit, že je skutečně šťastná i přesto, že její život nebyl zrovna snadný. Musela se vyrovnat se smrtí svého otce, který byl skvělým policistou stejně jako teď ona a s nepochopením matky, která nechtěla, aby její dcera kráčela v jeho stopách. Nicméně Niki to dokázala. Stala se z ní silná a odvážná žena s otevřeným a upřímným přístupem k životu. Byla policistkou na oddělení vražd ve Vídni a svoji práci milovala stejně jako svého nadřízeného Marca Hoffmanna. K tomu, aby jejich vztah mohl být oficiální, aniž by jednoho nebo druhého přeložili, vedla dlouhá cesta, ale ona už prostě nedokázala předstírat. Následovalo takřka nekonečné přesvědčování nadřízených a dokazování, že jejich vztah nijak neovlivní výsledky oddělení. Odvaha poslechnout své srdce a bojovat za svou lásku se nakonec vyplatila a oni nejen že spolu pracovali, ale teď už i bydleli.

Niki si chtěla brzy ráno, než pojede do kanceláře vyzvednout ve svém starém bytě ještě nějaké věci, ale už když zastavovala před domem, jí instinkt napovídal, že je něco špatně. V ulici parkovala černá dodávka s italskou poznávací značkou, což ještě samo o sobě nemuselo nic znamenat, ale skutečnost, že měla zatmavovací skla, už byla podezřelá. Niki přesto vystoupila z auta odhodlaná nenechat se odradit od svého úmyslu jedním podezřelým autem. To ale neměla dělat, protože ve chvíli, kdy se otočila k příjezdové cestě domu, jí dva muži přetáhli přes hlavu pytel a velkou silou nacpali do černé dodávky přesně, jako se to stalo v den, kdy zemřel její otec. Bylo to tak rychlé a děsivě povědomé, že se Niki nestihla bránit. Jediný rozdíl je v tom, že tenkrát se mnou byla i máma. Pomyslela si se zděšením ve stejné chvíli, kdy jí došlo, že její služební zbraň zůstala samozřejmě v autě a telefon jí sebrali ti únosci.

Když projížděli městem, soudě podle rychlosti a častého odbočování, pokusila se Niki dělat hluk, aby někoho upozornila.

„Stai zitto e ti lascio vivere! Nessuno ti sentirà comunque.“ Zasyčel na ní jeden z mužů, přičemž Niki nebyla moc překvapená, že mluví italsky stejně tak on se nedivil, že mu rozuměla. Díky tomu, že její otec pocházel z Itálie, uměla italsky velice dobře, proto si přeložila, že má být zticha, jestli chce žít. Niki zanechala svého snažení a zanedlouho podle zvýšení rychlosti poznala, že vyjeli z města nejspíš na dálnici. Kam to sakra jedeme? Ptala se sama sebe.

 

Kancelář oddělení vražd, Vídeň…

Byl krásný jarní den, ale on přesto ucítil mrazení v zádech. Marc Hoffmann původně studoval práva, aby nakonec skončil jako vrchní inspektor na oddělení vražd. Právo na něj bylo přeci jen moc teoretické, alespoň tak to vždy ostatním zdůvodňoval. V minulosti by ho nikdy nenapadlo, že se stane policejním psovodem a zamiluje se do své podřízené. Přesto s ním teď v kanceláři kromě jeho kolegy Fritze Kunze byl také policejní pes Reginald von Ravenhorst zkráceně Rex.

Vždycky když cítil podobné mrazení, znamenalo to, že Niki hrozí nebezpečí. Nevěděl, proč se to děje, ale bylo to tak. Marc se svou kolegyní už nějakou dobu udržoval oficiálně romantický vztah a nebylo ani tajemství, že spolu bydleli. Bylo mezi nimi takové zvláštní spojení, že Marc vždycky vycítil, když se něco dělo. A zrovna teď cítil, že je něco hodně v nepořádku. Niki si brzo ráno jela do svého starého bytu pro nějaké věci a už tady měla být.

„Sakra toho jsem se bál.“ Malý podsaditý policista Fritz Kunz vzhlédl od spisů a tázavě se na svého nadřízeného podíval. Marc si všiml jeho pohledu a tak pokračoval:

„Niki mi nebere telefon, něco se asi stalo. Pojedu se tam podívat.“ A už se zvedal od stolu.

„Třeba ho jen nechala v autě.“ Pokusil se namítnout Kunz, ale Marca tím přesvědčit nemohl.

„Ty mi nerozumíš Kunzi, já to prostě vím…“ začal Marc, ale pak jakoby si uvědomil, jak nesmyslně to zní, a že by jeho kolega nemusel mít pro podobná tušení pochopení, pokračoval rozumnými argumenty:

„To by se Niki nestalo, navíc už tady měla být.“ S těmi slovy si vzal Marc lehký béžový svetřík, který včera nechala Niki viset přes židli, spolu s Rexem se vydal k jejímu starému bytu a Kunze zanechal svým myšlenkám.

Její červená Alfa Romeo stála zaparkovaná u příjezdové cesty k domu. Dveře na straně řidiče byly otevřené dokořán, uvnitř ležel její služební Glock 17 (ani ho nevytáhla z pouzdra) a na zemi vedle auta se válel její mobil, na kterém svítil zmeškaný hovor. Po Niki nebylo ani stopy, dokonce to vypadalo, že k domu ani nedošla. Marc tedy vytáhl její svetr a ukázal ho Rexovi:

„Kde je Niki Rexi? Hledej stopu.“ Rex začal u jejího auta a po nějaké době se vydal k protější straně ulice, kde se u kraje zastavil a začal štěkat.

„Rozumím Rexi, tady stopa končí. To by mohlo znamenat, že jí odvezlo auto, které stálo tady.“ Řekl zamyšleně Marc a snažil se srovnat si myšlenky. Niki byla unesena v nějakém autě, které na ní nejspíš čekalo na druhé straně ulice. Únosci buď znali, nebo někde zjistili její starou adresu a postarali se, aby nebylo možné lokalizovat její mobil, ale to auto teoreticky mohl někdo vidět. Marc se rozhlédl na obě strany, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a během následující hodiny se vyptával sousedů, jestli si něčeho nevšimli. Už se pomalu vzdával naděje, protože většina sousedů byla buď v práci, takže se na ně ani nedozvonil, nebo takhle brzo ráno ještě spali. Až v posledním domě se od jedné staré paní dozvěděl něco zajímavého, ale zároveň silně znepokojivého.

„Víte pane inspektore, já vstávám velice brzo. Vždycky pozoruju, jak se lidé vypravují do práce…“

Marc jí zadržel, protože se potřeboval dostat k jádru věci:

„Viděla jste tu ženu, co přijela v červeném autě?“

„No víte myslím, že odjela s nějakými dvěma muži v černé dodávce a určitě ne dobrovolně.“

„Z čeho tak soudíte?“ zeptal se Marc se vzrůstajícím zájmem.

„Nu jinak by jí nedali na hlavu ten pytel.“

„Můžete mi říct, jak asi vypadali?“

„Ta žena byla docela hezká. Měla světle hnědé vlasy po ramena, štíhlá, sportovní typ. Na sobě měla myslím tmavě šedé kalhoty s kapsama, černé tričko a vínovou koženkovou bundu.“

Já ale nepotřebuju vědět, jak vypadá Niki. Pomyslel si Marc netrpělivě.

„A co ti dva a jejich auto?“

„Oba měli tmavé oblečení a na hlavě kapuci. Ta dodávka byla černá, dovnitř nebylo vidět. Myslím, že měla italskou značku. Chtěla jsem volat policii, ale dostala jsem strach. Navíc to není tak dlouho, co se to stalo.“

„Mockrát vám děkuju, pomohla jste mi.“ Řekl s úsměvem Marc a rychle odcházel. Z auta pak zavolal Kunzovi, že má hledat černou dodávku s italskou poznávací značkou. Věděl, že to nebude snadné s tak málo informacemi, ale nic jiného neměli. Každopádně to vypadalo, že Niki unesli Italové, což byla skutečnost silně znepokojivá a Marc se nemohl ubránit myšlence, že to nějak souvisí se smrtí jejího otce. Pokud by to tak bylo, měli by co dočinění s italskou mafií a Marca napadl jen jediný člověk, který jim v takovém případě mohl pomoct a u kterého si mohl ověřit svou teorii. Tím člověkem byl Frank Reichert.

 

Průmyslová zóna Salzburg…

V průmyslové zóně před Salzburkem, trochu stranou od ostatních firem, stála nízká budova s plechovou střechou a oprýskanou fasádou neurčité barvy. Svá nejlepší léta měla už dávno za sebou. Jen betonová nákladová rampa a pozůstatky kladkového jeřábu napovídali, že se kdysi jednalo o malou výrobní továrnu. To bylo pro únosce ideální místo.

Když Niki stáhli pytel, který měla přes hlavu, bylo jí hned jasné kde je, protože už tady jednou byla. Vypadá to tady skoro stejně, jako tenkrát, v den tátových narozenin, když mě tu drželi s mámou. Táta nás samozřejmě přišel zachránit, jenže to bylo právě to, co  Salucci chtěl. Byla to past a můj otec do ní nakráčel, aniž by věděl, že si jde pro smrt. Reneé Herzog už léta vedl tajné vyšetřování ve snaze rozpustit italský gang, jehož vůdcem byl právě Roberto Salucci. Nikdy jsem o tom moc nevěděla, ale jemu se přeci jen podařilo shromáždit důkazy proti některým jeho členům. Do dneška zůstává záhadou jak, ale Salucci se o tom nějak dozvěděl a potřeboval jména. Potřeboval vědět, které lidi má zlikvidovat, aby ho nemohli ohrozit. Byli pro něj jako časovaná bomba.

Tehdy to bylo poprvé, kdy mi někdo držel zbraň u hlavy a nevím, jestli jsem byla víc vyděšená já, nebo můj otec, když pochopil, že je v pasti. Pokud nechtěl obětovat svojí rodinu, musel udělat, co po něm chtějí a dát Saluccimu ta jména. Můj otec vždycky věřil ve spravedlnost, jenže Salucci spravedlivý nebyl, protože i když dostal, co chtěl, jednoduše tátu zastřelil a bylo mu jedno, že má zrovna narozeniny a že já s mámou tomu všemu přehlížíme, místo, abychom všichni společně někde slavili. S matkou jsme zůstali naživu jen proto, že tam vzápětí vtrhla policie a Salucciho i jeho lidi odvedli. Trvalo dlouho, než jsem se s tím dokázala vyrovnat a teď když se to konečně povedlo, Roberto Salucci po letech utekl z vězení. Ale co chce po mně?

Niki se přinutila zaplašit děsivé vzpomínky, aby se vrátila do přítomnosti. Seděla svázaná na židli pár metrů od místa, kde zemřel její otec a před ní stál s doutníkem v ruce on, Roberto Salucci osobně. Vypadal starší, než si ho pamatovala, ale ten krutý a nebezpečně pichlavý výraz v očích měl pořád. Kromě něj tu byli ještě dva další Italové, nejspíš ti co jí unesli a oba hlídali jedinou možnou cestu ven.

„Není ti tohle místo povědomé?“ zeptal se Salucci italsky jelikož věděl, že mu Niki rozumí. V očích měl pobavený, ale zároveň krutý výraz, který si pamatovala.

„Hm, jiná továrna k dispozici nebyla?“ zeptala se Niki naprosto klidně s neurčitým výrazem ve tváři, čímž zjevně Salucciho překvapila. Nejspíš v ní chtěl oživit vzpomínky na smrt jejího otce, aby jí vyvedl z míry, ale Niki si přísahala, že se nenechá zlomit. Tohle už bylo za ní a ona měla svůj život, ke kterému se chtěla vrátit, takže když Salucci nereagoval, zeptala se:

„Co po mě chcete?“ Rozhodla se, že bude pokračovat v té italštině, se kterou na začátku začal a ona jí plynule ovládala.

„Rád vidím, že s dcery toho poldy je stejně dobrá a tvrdá policistka. Víš, mám problém, třeba mi dokážeš pomoct. Ta jména, která mi dal tvůj otec, byla špatná. Všechny jsem je prověřil a jsou čistí. Nevím, kde je vzal, ale tihle v hledáčku policie určitě nejsou. Někde musí být skutečný seznam a ty si moje jediná šance jak ho získat a zlikvidovat tu hrozbu. Nemůžou pro mě dál dělat, když po nich jde policie, je to příliš nebezpečné.“

„Na to jste měl myslet, než jste mého otce zabil.“ Neodpustila si Niki poznámku, za kterou si vysloužila tvrdou ránu do obličeje od jednoho z těch Italů. Ani nehlesla a dál se dívala na Salucciho. Ten to ale nechal bez odpovědi, protože mu zrovna zazvonil telefon, což Niki poskytlo čas k přemýšlení.

Nemohla pochopit, proč to její otec udělal a kde vůbec vzal ta falešná jména. Nad tím, ale neměla čas dlouho uvažovat. Nic z toho nebylo důležité a ona potřebovala vymyslet jak se sakra z téhle ošemetné životu nebezpečné situace vlastně dostat. Neměla tušení, kam ten pravý seznam schoval, ani jaká jména na něm jsou. I kdyby to ale věděla, k ničemu by to nebylo a ona by skončila stejně jako její otec. Salucci nikdy nenechával svědky. Kdyby se pokusila utéct, nejspíš by se daleko nedostala a přišla by o život hned, jak by jí znovu chytli. Jediná možnost, která přicházela v úvahu, a měla alespoň mizivou šanci na úspěch, bylo hrát o čas. Niki věřila, že Marc využije všechny dostupné prostředky, aby jí našel a to nejmenší co mohla udělat, bylo poskytnout mu co nejvíce času.

Když se k ní po chvíli Salucci vrátil, dospěla už k rozhodnutí.

„Měla si čas v klidu si to promyslet, tak co si zvolíš? Buď mi pomůžeš, nebo se hned teď potkáš se svým otcem.“

„Tak dobrá. Sice nevím, kde přesně ten seznam je, ale dokážu ho najít. Mám pár nápadů.“

„No to bys měla, jinak víš, co se stane.“ Uzavřel to výhružně Salucci.

Ano zemřu, ale to se stane tak jako tak, jestli mě Marc včas nenajde. Pomyslela si Niki pochmurně a začala si v duchu dávat dohromady plán.

 

Kancelář oddělení vražd, Vídeň…

Marc tušil, že je Niki v maléru, ale co zjistil, mohlo znamenat ještě větší malér, než si kdy dokázal představit.

„Takže ty myslíš, že Niki unesla italská mafie?“ zeptal se Fritz, zatímco jeho nadřízený nervózně přecházel po kanceláři. Čekal na zprávu od Franka Reicherta, který souhlasil, že jim pomůže, jakmile mu Marc řekl, o co jde. Frank byl, jak se říká policista každým coulem. Nejprve na kriminálním oddělení metropolitní policie Salzburg, kde pracoval s Reneém Herzogem a později v důchodovém věku si začal přivydělávat jako soukromý detektiv. Niki pro něj byla vždycky skoro jako dcera, kterou nikdy neměl, protože se oženil se svojí prací. Marc proto věděl, že má stále dost kontaktů, aby mohl ověřit jeho teorii a zároveň věděl, že pokud jim někdo může pomoct, je to právě on.

„Já nevím Kunzi, napadlo mě to kvůli té dodávce, ale jestli je to pravda, máme zatraceně málo času.“ Odpověděl Marc, jakmile si uvědomil, že na něj kolega promluvil.

Frank Reichert Marcovi zavolal za necelou půl hodinu nervózního čekání a rozhodně neměl dobré zprávy. Roberto Salucci před několika dny utekl z vězení a existuje podezření, že s několika svými lidmi překročil Italsko-Rakouskou hranici. Kde v Rakousku se momentálně ukrývá, není známo, ale je víc než pravděpodobné, že sem nepřijel náhodou. Aniž by o to Marc žádal, Frank se rozhodl, že vezme veškeré dostupné podklady o případu Reneé Herzog a přiveze je do Vídně.

Jeho nejhorší obavy se potvrdili a přesto, že měl Marc o svou kolegyni a přítelkyni strach, musel se rozhodnout co dál. Věděl, že Frankovi bude trvat zhruba 3 hodiny, než dojede ze Salzburgu do Vídně, ale už netušil, kolik času vlastně mají. Prozatím cítil, že je Niki stále naživu, ale jak dlouho to tak zůstane, si netroufal hádat.

„Kunzi rozšiř pátrání po té dodávce ještě na Salzburg a okolí, tam už Salucci jednou byl.“ Řekl směrem ke svému kolegovi.

„Máme tušení, co by od ní mohl chtít?“ zeptal se Fritz Kunz, jakmile předal příslušný rozkaz dál.

Marc si nervózně pročísl své tmavé husté vlasy, než odpověděl:

„Z toho co vím, mě napadá jedině zakletý seznam, ale Niki neví kde je. Její otec ho tenkrát někam schoval, a pokud vím, ta jména mu Reneé Herzog řekl…“ Jelikož Kunz nevěděl, jak to tenkrát bylo, Marc mu krátce shrnul fakta, která věděl od Niki.

„To je na jednoho člověka příliš, vůbec jsem nevěděl co má za sebou. Chudák Niki.“

„Nejhorší na tom je, že jestli Niki nenajde seznam, nebo mi dřív nenajdeme jí, mohla by dopadnout….“ Marc to nedokázal doříct, protože si zakázal na to jen pomyslet, ale jeho kolega evidentně pochopil, co měl na mysli:

„Doufejme, že Niki nezpanikaří a zkusí nám získat čas.“ Pokud chtěl Fritz Kunz ještě něco dodat, už to nestihl, protože do kanceláře zrovna vešla Erika Herzog.

I když věděl, že tohle může být nepříjemné setkání, Marc jí musel zavolat. Byla to přece její matka a měla právo to vědět. Erika měla stejně jako Niki světle hnědé vlasy, ale na rozdíl od své dcery působila skoro pokaždé nervózně a vypadala jakoby unavená životem.

„Máte nějakou stopu, kde moje dcera může být?“ zeptala se Erika, jakmile se posadila na nabízenou židli a Kunz před ni postavil kávu. Marc se rozhodl, že k ní bude upřímný. S Niki také vždycky jednal na rovinu.

„Víte paní Herzog, jsem si skoro jistý, že za tím stojí Roberto Salucci. Máme potvrzenou informaci, že před několika dny utekl z vězení a nějak se dostal do Rakouska. Zatím ale nevíme, kde vaší dceru drží.“ Marc si všiml, že Erika při jeho slovech začíná panikařit, proto jí zlehka položil ruku na rameno a pokračoval:

„Pokuste se uklidnit, já vaší dceru najdu. Vím, že je to těžké, ale zkuste si vzpomenout, nenapadá vás, kam mohl váš manžel schovat zakletý seznam?“

Marc se snažil s Erikou mluvit citlivě, protože od Niki věděl, že jakékoli rozhovory na tohle téma na rozdíl od své dcery nezvládá. Zeptat se jí ale musel.

„Já nevím a ani jsem to nikdy nechtěla vědět. Víte Marcu, když se Niki rozhodla přijmout tohle místo, šla jsem do Vídně s ní v naději, že tomu všemu uniknu a budu blíž ke své dceři. Myslela jsem si, že už to skončilo, Salucci je ve vězení a mi můžeme začít znova. Ale asi jsem se spletla, nikdy to neskončí.“ Erika se s těmi slovy celá roztřásla a Marcovi bylo jasné, že rozhovor skončil. I kdyby jí náhodou něco napadlo, nebyla evidentně schopná o tom mluvit a Marc s tím nemohl nic udělat, zvlášť když se to za ty roky nepovedlo ani Niki.

„Dobře nevadí, tady kolega vás teď odveze domů. Kdyby vás něco napadlo, zavolejte. Budu na telefonu ve dne v noci.“ Doufám, že Niki bude silnější a dokáže získat čas. Pomyslel si Marc, když jí Kunz odváděl pryč. Dokázal si celkem jasně představit, jak Niki bojuje sama se sebou a svými myšlenkami, aby dokázala jasně myslet a dát dohromady plán. Pokud to někdo dokáže tak je to ona. No tak Niki, vydrž a získej nám trochu času, jsi přece dcera svého otce. Zaprosil Marc v duchu, přičemž bezděčně použil stejná slova, která používala Niki, když ho chtěla uklidnit. Přestože, její otec skončil tak jak skončil, to vždycky fungovalo. Marc totiž nemohl popřít, že Reneé Herzog měl u policie skvělé výsledky a jeho jméno tak bylo mezi kolegy dost známé.

Když o 3 hodiny později dorazil do kanceláře Frank Reichert, Kunz už byl zpět a probíral se majiteli černých dodávek s italskou poznávací značkou. Marc ho v rychlosti přivítal, ještě jednou seznámil se situací a společně se začali probírat podklady, které sebou přivezl. Frank Reichert měl i přes svůj pokročilý důchodový věk uhlově černé vlasy a vzpřímené držení těla. Působil rázně a sebevědomě, jako člověk, který má za sebou léta zkušeností u policie.

„Ještě jednou děkuji, že jste přijel, pane Reicherte. Erika Herzog mi nebyla schopná pomoct, vy to třeba dokážete.“ Řekl Marc, aniž by vzhlédl od spisů.

„Udělám všechno, co půjde, Niki znám velice dobře a je pro mě trochu jako dcera. Znal jsem i jejího otce, tak třeba na něco společně přijdeme.“

 

Elisabeth-Vorstadt, bývalý dům Herzogových, Salzburg…

Bylo krásné slunečné odpoledne, když se Niki se svými dvěma italskými průvodci ocitla na Elisabethině předměstí, kde s rodiči žila, ještě než se přestěhovala do Vídně. Ten dům vypadal i po těch letech skoro stejně, akorát tady byla cedule Na prodej a zahrada byla trochu zarostlá. Vlastně ani nevěděla, co přesně hledá, ale někde začít musela a tohle jí napadlo jako první.

Bez váhání přeskočila nízký dřevěný plůtek, zatímco její dva strážci zůstali stát u branky. Ten starší z nich se jmenoval Riccardo a se svými hustými černými vlasy, snědou pletí a tvrdým výrazem v obličeji vypadal jako ostřílený mafián. Ten druhý Federico byl výrazně mladší a zjevně si nebyl jistý svou pozicí. S ním bych si dokázala poradit, kdyby bylo potřeba. Uvědomila si Niki a vlastně byla docela ráda, že s ní Salucci poslal tyhle dva a sám zůstal ukrytý v továrně, protože kdyby musela s někým mluvit, tihle dva jí nebudou rozumět, což jí poskytovalo jistou výhodu. Salucci totiž na rozdíl od těchhle dvou němčinu relativně ovládal i když zdaleka ne tak dobře jako Niki italštinu.

Došla pomalu přes příjezdovou cestu až k domu a přitom očima sledovala okolí. Dlaždice na příjezdové cestě, houpačka na zahradě, malý zahradní domek, kde se kdysi skladovalo nářadí, to všechno bylo úplně stejné jako před lety. Niki věděla, že jelikož je dům zrovna na prodej, dovnitř se bez realitního agenta nedostane, ale doufala, že to nebude potřeba. Pokud tady něco bylo, muselo to být venku. Nakonec nadzvedla jednu uvolněnou dlaždici, dvakrát obešla houpačku dokola, než jí zrak ulpěl na trubce přibližně ve výšce očí, do které otec vždycky zaváděl kabel, když potřeboval v zahradním domku elektřinu. Nikdy se totiž nedostal k tomu, aby jí tam nechal zavést trvale. To by byla docela příhodná skrýš. Pomyslela si Niki a zkusmo zapátrala rukou uvnitř. Po chvíli nahmatala krabičku od filmu do foťáku. Jakmile jí otevřela a na ruku jí vypadl malý klíč, bylo jí jasné, že tohle je přesně to co tady měla najít. Na klíči byla vyrytá tří písmena Hbf. což Niki stačilo k tomu, aby věděla, kam se musí vydat dál.

„Jedeme na Hlavní nádraží.“ Oznámila italsky svým dvěma průvodcům, jakmile došla zpátky k nim.

„Fajn a proč zrovna tam?“ zeptal se podezíravě ten starší. Nejspíš ho napadlo, že se Niki chce pokusit utéct vlakem.

„Vidíte tahle tři písmena na klíči? Hbf. znamená Hlavní nádraží a tohle je klíč od bezpečnostní schránky.“

„Myslíš, že tam najdeme ten seznam?“

„To nevím, ale minimálně je to stopa a nic jiného zatím nemám.“

Niki byla vlastně ráda, že si její otec vybral zrovna tohle nádraží, protože bylo přes půlku města a čím dál jí tátovi stopy zavedou, tím víc času Marcovi poskytne. Když byla ve školním věku, tak jí štvalo, že bydleli tak daleko od centra města, protože musela do školy dojíždět, ale teď se jí to hodilo. I kdyby Marc už přišel na to kde jí Salucci drží, bude mu trvat tak 3 hodiny než se k ní dostane a minimálně tolik času teď potřebovala. Takže doufala, že ať už ve schránce najde cokoli, nebude to zakletý seznam.

S podobnými úvahami zamířila k malému osobnímu autu, které ti dva někde ukradli před tímhle výletem a sedla si na místo řidiče. Dodávku nechali u továrny nejspíš proto, že byla moc nápadná a už jí určitě hledala policie. Riccardo chtěl, aby řídila ona, protože na rozdíl od nich se v Salzburgu vyznala.

Cesta na nádraží utekla bohužel až příliš rychle a tím pádem se blížila chvíle, kdy bude muset Niki použít klíč, který našla a otevřít schránku. Zvenku se jednalo o velkou bílou budovu postavenou ve starém architektonickém stylu, ale uvnitř už bylo moderní vybavení. Niki na nic nečekala a bez jediného ohlédnutí zamířila rovnou k bezpečnostním schránkám a doufala, že mezitím nevyměnili zámky. S nikým přitom nemluvila, aby neposkytla těm dvěma Italům za sebou záminku vytáhnout zbraň. Rychle našla příslušné číslo a s napětím odemkla schránku, přičemž se jí ulevilo, že klíč pasoval. Uvnitř byli celkem 3 předměty. Stará fotografie, na které byl její otec s kočárkem pořízená v parku Volksgarten, přívěšek podkovy o kterém Niki věděla, že pochází z hřebčína, kam s otcem ráda chodila jezdit a nakonec reprodukce obrazu od Rembrandta Noční hlídka. Byly to nejspíš jen další stopy, které měli napovědět, kam mohl Reneé Herzog ten seznam schovat. Procházky parkem, ježdění na koni a Rembrandt. Všechny tyhle věci táta miloval, ale nic, co by mohlo připomínat seznam jmen. Tak tati, kam chceš, abych se vydala dál? Přestože si Niki byla jistá, že stopy schválně zvolil tak, aby je dokázala rozluštit právě ona, zatím neměla tušení, kde přesně by měla seznam hledat.

„Co tohle znamená? Kde je ten seznam?“ zeptal se Riccardo a vyrušil tak Niki z úvah.

„Myslím, že to nebude tak jednoduché. Můj otec tady nechal pouze indicie, které mají napovědět, kde hledat dál. Schválně to udělal tak, aby to nemohl najít nikdo, kdo ho neznal opravdu dobře.“

„A dokážeš je rozluštit?“ zeptal se tentokrát ten mladší Federico.

„Nejspíš ano, ale potřebuju se teď podívat do toho parku.“ Niki nevěděla, jestli ve Volksgartenu něco najde, ale bylo to jedno z míst, kam její otec rád chodil. Rozhodla se postupovat chronologicky a fotografie byla z těch předmětů nejstarší, proto chtěla jet nejprve tam.

Jakmile dal Riccardo pokyn k odchodu, Niki si strčila fotografii a přívěsek do kapsy a zase schránku zamkla. Obraz nechala tady, protože byl příliš velký, aby ho tahala sebou a pro otce hodně znamenal, takže ho nechtěla poškodit. V tuhle chvíli ještě nemohla tušit, jak je důležitý.

Venku před nádražím si zase sedla na místo řidiče a společně se dvěma ozbrojenými Italy vyrazila do ulic.

 

Kancelář oddělení vražd, Vídeň…

Svět jako by se najednou zbláznil. Ještě včera se zdálo, že je všechno dokonalé a dneska najednou byla Niki ve smrtelném nebezpečí a Marc se jí pokoušel najít.

Probírat se všemi těmi zprávami, důkazy a fotografiemi z případu Reneé Herzog bylo nepříjemné, ale Marc věděl, že je to nutné. Pokud chtěl najít Niki, potřeboval se o tom dozvědět co nejvíc.

„Tomuhle nerozumím, copak se vám Reneé Herzog nikdy nesvěřil s ničím, na co během vyšetřování přišel?“ zeptal se zamyšleně Marc.

„Víte, mi jsme tenkrát nedostali povolení, se tím zabývat oficiálně. Inspektor Kloster, náš šéf odmítl uvolnit prostředky na pátrání, které by mohlo být nekonečné. Říkal tomu honba za duchy, ale Reneé se s tím nehodlal jen tak smířit. Rozhodl se, že Salucciho gang zlikviduje pěkně zevnitř, začal tím být úplně posedlý. Chvíli jsem mu pomáhal, zjišťoval informace a tak, ale nakonec jsem od toho dal ruce pryč. Bylo to příliš horké, příliš nebezpečné.“

„Takže jste nevěděl, jak daleko s pátráním pokročil?“ zeptal se tentokrát Kunz.

„Ne až dokud neunesli jeho rodinu. Tehdy mi začalo být jasné, že píchl do vosího hnízda a přilákal na sebe pozornost samotného vůdce gangu.“

„Nikde se tady nepíše, kterých lidí se jeho vyšetřování týkalo, to se tím nikdo nezabýval ani po jeho smrti?“ Marc si ani neuvědomil, že tu otázku vyslovil nahlas, ale Frank odpověděl klidně:

„Zkoušeli jsme to, ale nikam to nevedlo. Niki ani její matka si tenkrát nedokázali vzpomenout na žádná jména, která Saluccimu řekl. A i když jsme věděli, že musel existovat nějaký seznam, nikdo nevěděl kde hledat. Reneé Herzog si asi uvědomoval, jak je to nebezpečné a dobře to ukryl.“

„A nenapadá vás alespoň, kde bychom měli začít?“ chtěl vědět Kunz.

„Mě ne, ale pokud to někdo dokáže najít, je to Niki. Reneé to určitě schoval tak, aby to jeho dcera dokázala najít. Vždycky věřil, že z ní bude dobrá policistka.“

Po těchhle Frankových slovech začalo Marcovi připadat, že se právě dostali do slepé uličky. Niki mi přece tenkrát říkala, že ve skutečnosti nikdy nechtěla po tom seznamu pátrat a znovu otevírat stará tajemství. Tajemství, která jsou navíc příliš nebezpečná, než aby se dostala na světlo.

„To byla tátova posedlost, ne moje. Já to nechci znovu otevírat. Mrtví mají zůstat mrtví a to i se svými tajemstvími. Nechme to spát Marcu, dobře?“ řekla mi tenkrát a já její přístup schvaloval. Její názor byl pevný a určitě ho nezměnila ani teď. Pokud ho hledá, tak jen proto, aby získala čas, ne proto, že by chtěla. Pomyslel si Marc, ale nahlas řekl:

„Dobře, ale potom tady ztrácíme čas. Jestli je to tak, měli bychom se soustředit spíš na to, kde ji drží, než na seznam. Nicméně když budeme předpokládat, že právě o něj Saluccimu jde, troufám si hádat, že jí drží někde v Salzburgu.“ Když viděl nechápavý výraz v Kunzových očích, dodal:

„Pochybuju, že by Reneé Herzog schoval seznam daleko od domova. Pokud tím byl vážně posedlý, potřeboval mít možnost se k němu rychle dostat. A víme, že v té době žili v Salzburgu.“

Frank najednou vzhlédl od složky, kterou držel a zatvářil se vyděšeně. Marc vstal od stolu, aby se podíval co ho tak vzalo. Před sebou měl fotky z místa činu- tělo Reneého Herzoga s prostřelenou hlavou, krevní stříkance atd. Marc musel na chvíli zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Byl to táta jeho přítelkyně a Frankův parťák, tohle vážně vidět nepotřebovali.

„Teda bylo by to vážně krutý, ale vlastně by mě to od Roberta Salucciho nepřekvapilo.“ Řekl Frank a tentokrát bylo na Marcovi, aby se zatvářil nechápavě. Frank Reichert vypadal, jako by mu při pohledu na ty příšerné fotografie něco došlo.

„Tak mluvte!“ pobídnul ho netrpělivě.

„Co když jí Salucci drží v té továrně jako tenkrát? Chce jí vykolejit, aby mu dala, co chce a tohle je přesně jeho styl.“

Čím víc Marc o jeho slovech přemýšlel, tím víc mu to dávalo smysl. Věděl, že Roberto Salucci je krutý člověk a oživit vzpomínky na ten osudný den mohl být jeho způsob mučení, aby mu Niki dala, co chce. Zároveň ale taky věděl, že Niki je dost silná, aby tohle zvládla. Ona není stejná jako její matka. Dokázala se k tomu přece postavit čelem, aby to v sobě mohla uzavřít a jít dál. Je to moje silná holka, určitě to zvládne.

Z úvah, ve kterých se snažil sám sebe přesvědčit, ho vytrhl Fritz Kunz, který byl do té doby zabraný do svého vlastního pátrání:

„Tak moment, říkali jste něco o továrně? Právě jsem narazil na hlášení o černé dodávce s italskou poznávací značkou, kterou viděli v průmyslové zóně před Salzburkem, a kromě toho bylo v těch místech dneska ukradeno malé osobní auto. Jeho majitel to nahlásil před hodinou, prý chtěl jet po ranní domů z práce, ale auto nikde.“

„Tak je to jasné. My dva pojedeme do Salzburgu a ty Kunzi nám budeš dělat spojku tady. Chvíli počkej a pak informuj místní policii, nechci, aby tam dorazili dřív než mi.“ Teď když už věděli, kde hledat, Marcovi zase stoupl adrenalin a zatímco Frank Reichert rychle balil všechny složky, které přivezl, vyndal ze stolu zbraň a náhradní zásobník. Ulevilo se mu, že se konečně někam posunuli a on mohl jít do akce. Sedět v kanceláři a probírat se papíry, zatímco Niki někde bojuje o život, bylo ubíjející. Teď už měl ale zase jasný cíl, hodlal svojí přítelkyni a kolegyni přivézt zpět živou.

 

Park Volksgarten, Salzburg…

Rodiče s dětma, starší lidé na procházce se psem a mladé páry využívající tohle místo pro svá milostná dostaveníčka. To byl v tuto pozdní odpolední hodinu běžný výjev ze Salzburského Volksgartenu. Přestože Niki zamířila k rybníku, který viděla na té fotografii od jejího otce, věděla, že areál parku je obrovský. Kromě kluziště na kterém v zimě jako holka ráda předváděla své krasobruslařské umění, tady bylo možno ještě najít venkovní bazén, sportovní komplex Franze Josefa, nebo dokonce antukový tenisový kurt.

Niki se posadila na lavičku a pozorovala fontánu uprostřed rybníku. Ten pohled byl tak mírumilovný a uklidňující, že Niki na okamžik zapomněla, proč je vlastně tady a jaké jí hrozí nebezpečí. Ani si nevzpomínala na dobu, kdy sem její rodiče chodili na procházku s kočárkem. Jak by tady teď o tolik let později mohla vůbec něco najít? Přesto její otec chtěl, aby sem šla.

Její dva italští průvodci se drželi trochu stranou, ale ona věděla, že jsou ve střehu připravení zakročit, kdyby se pokusila o útěk. Na jeden krátký okamžik to Niki zvažovala, ale byla si jistá, že i přes velké množství svědků by jí rychle chytili a pak jí pomáhej bůh. Jako na potvoru tady teď nebyli vidět ani žádní hlídkující policisté, kteří by jí pomohli.

Jakmile si tohle uvědomila, začala očima hledat místo, kde by se tady dalo něco schovat. Ve chvíli kdy se chtěla zvednout, aby si prohlédla jeden vykotlaný strom, nahmatala prsty na zadní straně lavičky nějaká vyrytá písmena. To budou nejspíš jen iniciály nějakých milenců. Říkala si, ale přesto jí instinkt napovídal, aby se na to podívala. Obešla tedy lavičku a ke svému překvapení viděla 3 velká písmena RHL. Samozřejmě to nemuselo nic znamenat, ale Niki se nad tím přesto zamyslela. RH by mohli být iniciály mého otce: Reneé Herzog, ale co znamená to L? Pokud to není jméno, mohlo by to být označení místa. Niki zamyšleně vytáhla z kapsy přívěsek podkovy, který si odnesla z bezpečnostní schránky na nádraží. Věděla, že do stájí v Gasteinu kam s otcem občas jezdili a odkud pocházel přívěsek, je to zhruba 20 minut cesty. Co znamená písmeno L, nebo kam odkazuje, pořád neměla tušení, ale cestou do Gasteinu,  mohla získat minimálně další hodinu času, což rozhodně stálo za pokus a třeba tam najde další nápovědu.

„Víš jistě, že musíme jet do těch stájí?“ zeptal se nervózní Riccardo, když o několik minut později vyjeli z centra a napojili se na silnici vedoucí do Gasteinu.

„Nejsem si jistá, co znamená písmeno L, ale ten přívěšek odkazuje právě tam. Můj otec by ho tam nenechal jen tak, takže to určitě bude důležité.“ snažila se je přesvědčit Niki. Cítila, že začínají ztrácet trpělivost a navíc se blížila doba, kdy budou muset podat zprávu Saluccimu. Sakra vážně doufám, že tam něco najdu, jinak si začnou myslet, že je vodím za nos a víc času už nezískám. Říkala si v duchu Niki během řízení a  horečně přemýšlela, co by mohlo znamenat to velké L.

Jakmile dorazili na místo, její dva průvodci trvali na tom, že se musí poradit se Saluccim.  To pro Niki nebylo dobré, ale přesto vyrazila na průzkum. Stáje byly trochu jiné, než si je pamatovala. Zřejmě mezitím prošli menší rekonstrukcí, což jí dávalo ještě menší šanci něco tu najít. Se stále větším pocitem marnosti pozorovala mladou dívku, která právě vedla svého koně zpátky do boxu, aby ho po projížďce vyhřebelcovala a přitom přemýšlela, co by měla dělat.

Zrovna když si říkala, že zkusí promluvit s majitelkou stájí, připojili se k ní Riccardo a Federico.

„Tak co?“ zeptal se ten mladší z nich.

„Musíme hledat dál, nic co schoval můj otec, není snadné najít. Chtěla bych si promluvit s majitelkou.“ Řekla Niki a už se otáčela k odchodu, když jí Riccardo chytil za rameno.

„Nikam nepůjdeš! Víš, máme takový menší problém, šéf je přesvědčený, že nás vodíš za nos. Chce, abychom se vrátili.“

Sakra přesně toho jsem se bála. Zanadávala v duchu Niki.

„Ale proč? Ještě máme pár možností. Mohli bychom se ještě podívat do muzea umění. Ten obraz v bezpečnostní schránce taky určitě nebyl jen tak bez důvodu.“ Snažila se je přesvědčit, i když to i jí samotné znělo jako hodně chabý pokus.

„Už žádné další výlety, vozíš nás po celém Salzburgu a nic z toho, takže jedeme zpátky!“ zasyčel na ní Riccardo a chytil jí za paži tak hrubě, až to zabolelo.

„Nesahej na mě, půjdu sama!“ řekla Niki důraznou italštinou a přitom se mu vytrhla, protože si to nechtěla nechat líbit.

Tentokrát jí ti dva posadili dozadu, zřejmě aby se pojistili proti případnému útěku. Niki se sice dál tvářila vzdorovitě, ale o nic se nepokusila. Tak tohle je konec. Doufám, že jsem Marcovi získala dostatek času. Nic jiného než doufat už totiž dělat nemohla. Netušila co jí Salucci udělá, až přijedou zpátky k továrně, ale skoro by se vsadila, že to nebude nic příjemného.  

 

Dálnice A1, někde mezi Vídní a Salzburgem…

Marc se vždycky považoval za rozvážného a klidného řidiče, pokud tedy zrovna nespěchal. Když se teď hnal za Frankem Reichertem po dálnici A1 ve směru na Salzburg, věděl, že začíná jít do tuhého. Měl takový pocit, že Niki pomalu dochází čas. Alespoň že je pořád naživu. Snažil se celou cestu uklidňovat, protože to bylo něco, co mohl cítit.

Cesta do Salzburgu mu ještě nikdy nepřipadala tak dlouhá. Aby si ukrátil čas, snažil se dát v hlavě dohromady nějaký plán. Jelikož šlo o Roberta Salucciho, nemohl tam vtrhnout jen tak bez přípravy, aniž by měl něco v záloze. Ze všeho nejdřív bude potřeba zmapovat únikové cesty z továrny a zkusit nahlédnout dovnitř, abych věděl, kde přesně je Niki. To by se nám mohlo podařit, než dorazí posily. Chodit dovnitř dřív by bylo příliš nebezpečné, když vezmu v úvahu, že Salucci určitě nebude sám. Takovou chybu už udělal Reneé Herzog a já jí nebudu opakovat. Přesto bych ale mohl využít něco z toho, co se tenkrát stalo ve svůj prospěch.

Marcovi se v hlavě pomalu začínal rodit jistý plán, ale na jeho dotažení si musel počkat, až zmapuje okolí. Jakmile se začal blížit k Salzburgu, zavolal Kunzovi, že může zalarmovat místní policii a vzápětí se spojil s Frankem, aby ho informoval o svém plánu.

Díky tomu se už na místě nezdržovali a začali se potichu přibližovat ke staré továrně, kde očekávali odpor. Naštěstí stála trochu stranou od zbytku průmyslové zóny, takže nemuseli odhánět náhodné svědky. Jelikož opodál stála ona černá dodávka, bylo jasné, že jsou na správném místě. Marc dal Frankovi znamení, aby zastavil a kryl ho, zatímco se pokusí přiblížit k oknům. Jelikož Salucci neposlal nikoho na stráž ven, mohl se Marc nepozorovaně podívat, co se děje uvnitř.

Roberto Salucci stál na nakládací rampě, kde tenkrát, alespoň podle policejních fotografií, zastřelil Reneého Herzoga. Niki seděla pod ním připoutaná k židli a její koženková bunda ležela opodál na zemi. Vedle ní každý z jedné strany stáli dva Italové. Jeden z nich měl v ruce paralyzér. Jinak se zdálo, že nikdo jiný v budově není a Marc ani neviděl žádný jiný východ. Vypadalo to až příliš snadně, přesto Marc nechtěl nic ponechat náhodě.

Kdybych šel dovnitř první, přilákal bych na sebe pozornost, aby se policie venku mohla rozmístit. S trochou štěstí bych se ocitl ve stejném postavení jako Reneé Herzog, čímž bych sice pěkně vyděsil Niki, ale naskytla by se mi možnost využít Salucciho krutost ve svůj prospěch. Tentokrát by se ale historie neopakovala, protože já budu mít venku posily připravené na můj rozkaz.

V tu chvíli Marcovi úvahy přerušil bolestivý výkřik. Niki dostala ránu paralyzérem a Marc měl co dělat, aby zůstal klidný. Nejraději by tam vtrhl hned, aby ukončil její utrpení, ale věděl, že to by je mohlo stát život. Proto se přinutil odvrátit pohled a vrátit se za Frankem. Mezitím naštěstí dorazila místní policie a Marc mohl vysvětlit svůj plán.

„Není to zbytečně riskantní? Kdybychom tam prostě vtrhli, bylo by rychle po všem, jsou přece jenom 3, tak by to mělo být snadné.“ Námitka velitele zásahové jednotky byla sice logická, ale mohla ohrozit rukojmí a to Marc nesměl připustit. Navíc Salucci je všechno jenom ne snadný protivník.

„Roberto Salucci je hlavoun italské mafie a je zatraceně krutý a nebezpečný, takže to určitě nebude snadné. Reneé Herzog ho podcenil a stálo ho to život. Já nehodlám udělat to samé, navíc tam uvnitř je jeho dcera a spoléhá, že jí zachráním, což pro mě bude snazší, když budu uvnitř. Můžu je zkusit dostat dál od ní, nebo minimálně Salucciho a jakmile použiju nouzové slovo Itálie, vtrhnete tam a zneškodníte je.“ Marca samotného překvapilo, jak odhodlaně to zní a ještě víc, že to dokázalo přesvědčit velitele.

„Dobrá, je to sice neobvyklé, ale uděláme to.“

Marc tomu skoro nemohl uvěřit, ale dopadlo to přesně, jak očekával.  Jakmile vkročil dovnitř, jeden z těch dvou Italů, přiskočil k němu a odzbrojil ho. Marc se nechal odvést na nakládací rampu za Saluccim a přitom si všiml vyděšeného výrazu ve tváři své přítelkyně. Salucci si toho musel všimnout také, protože vzápětí mu přiložil zbraň k hlavě. Marc ucítil chladné ústí zbraně na spánku a věděl, že teď je ve stejné pozici jako Reneé Herzog.

„MARCU NEÉÉ!!!“ vykřikla Niki a snažila se vytrhnout s pout, dokud nedostala další ránu paralyzérem. Marc se v tu chvíli za svůj plán nenáviděl, protože kdyby teď Roberto Salucci zmáčkl spoušť, zemřel by stejným způsobem jako její otec a on si dokázal představit, jak děsivá ta představa pro Niki musela být. Aby tomu Salucci dodal na autentičnosti, zasmál se krutým smíchem, než promluvil směrem k Niki, tentokrát německy, aby mu Marc rozuměl:

„Historie se opakuje, koukám. Takže teď máš na výběr. Buď mi konečně řekneš kde je ten seznam, nebo budeš sledovat, jak tvůj kolega zemře přesně stejným způsobem jako tvůj otec.“

Marc nenechal Niki odpovědět, protože právě v tu chvíli přišel jeho čas:

„Mýlíte se Salucci, historie se neopakuje, protože já tady nejsem sám. A pokud nechcete přijít o život vy, vidím to tak, že máte jen jednu možnost. Pustit mojí kolegyni a vrátit se do…ITÁLIE!!!“

 

Strach dokáže člověka ochromit a mnohdy i zabránit uvažovat racionálně. Naše mysl je totiž schopná vytvořit ty nejhorší možné scénáře. A přesně to se stalo i Niki. Jinak by jí možná napadlo, že tímhle riskantním kouskem se Marc snaží odlákat od ní alespoň jednoho z těch Italů a že venku čeká na jeho signál kompletní zásahová jednotka. Takhle se trochu uklidnila teprve ve chvíli, kdy slyšela slovo Itálie. Bylo to jejich nouzové slovo, kterým si dávali při akcích signál v případě, že hrozilo nějaké nebezpečí, nebo potřebovali jeden druhého varovat či upozornit.

Stejně jako tolikrát předtím se po použití toho slova stalo několik věcí najednou. Dovnitř vtrhla zásahová jednotka, Niki instinktivně sehnula hlavu, ale ještě stihla zahlédnout, jak se Marc rychle sklonil, dal Saluccimu pěstí do žaludku a v momentu překvapení a ochromení mu vytrhl zbraň z ruky. Hned na to zamířil k Niki, aby jí uvolnil pouta. Zneškodnění Italů nechal na zásahové jednotce.

„Jsi v pořádku, neublížili ti?“ zeptal se Marc, jakmile byli venku z továrny.

„Nic mi není, ale přišel si za minutu dvanáct. Salucci pochopil, že ho vodím za nos.“ V tu chvíli se k nim připojil Frank Reichert, který už si zkontroloval, že místní policie všechny pozatýkala.

„Tak tentokrát jsme to zvládli. Jsem rád, že si v pořádku.“ Řekl, poplácal Niki po zádech a šel ještě pomoct místní policii.

„Niki vím, že jsem tě svým plánem vyděsil a omlouvám se…“ Niki ho zastavila dřív, než stihl pokračovat:

„To je dobrý Marcu, byl to jen menší záchvat paniky. Nemůžu obviňovat jiné lidi za to, jak se cítím, protože za to jsem zodpovědná jenom já sama. Nechala jsem se příliš ovlivnit okolním děním, místo abych měla pod kontrolou sebe a své myšlenky. Mělo mě napadnout, že bys neudělal stejnou chybu jako můj otec.“ Řekla a objala ho. Tohle obětí bylo víc než jen kolegiální, nebo přátelské. Byla v tom upřímná úleva, že spolu překonali i tuhle překážku.

„Pojedeme domů?“ zeptal se Marc s úlevou v hlase.

„Za chvíli, mám uvnitř ještě bundu a pak bych se chtěla stavit na nádraží. Nechala jsem tam něco, co patřilo mému otci.“

„Počkej, tu bundu ti přinesu, nemusíš tam chodit a zbytečně se zase trápit.“ Marc to myslel dobře, chtěl jí jen uchránit od zlých vzpomínek, ale Niki ho zarazila naprosto klidným a vyrovnaným hlasem.

„To je dobrý Marcu, uvolni se. Tohle místo za nic nemůže. Můžu jít dovnitř sama, zvládnu to.“

„Tak dobře, já zatím zavolám Kunzovi do kanceláře, aby uklidnil tvou matku. Zkoušel jsem se jí ptát na seznam, ale nebyla schopná mi nic říct, tedy kromě bědování že to snad nikdy neskončí.“

„To se nedivím, moje matka to vůbec nezvládá.“ Řekla Niki s povzdechem a vešla znovu do továrny, kde ještě před chvílí seděla svázaná a snášela rány od paralyzéru.

O několik minut později se rozloučila s Frankem Reichertem, vyzvedla si na nádraží reprodukci obrazu Noční hlídka od Rembrandta, který si chtěla nechat, a pak už se s Marcem vydali domů.

 

Slunce už pomalu zapadalo, když ujížděli po dálnici A1 zpátky do Vídně. Teď když z ní opadl adrenalin a Niki se začala uvolňovat, přeci jen cítila následky mučení paralyzérem.

„To přejde.“ Usmál se Marc, jakoby přesně věděl, na co jeho kolegyně a přítelkyně myslí.

„Já vím.“ Oplatila mu Niki stejně vřelým úsměvem a pak se zeptala:

„Jak jste mě vlastně našli?“

Marc na chvíli zaváhal, než odpověděl:

„Když ses dlouho nevracela, jel jsem se podívat na tvou starou adresu. Jedna stará paní mi řekla o té černé dodávce s italskou značkou a podle toho mě napadl Salucci. Zavolal jsem Frankovi, aby to ověřil a ten pak přijel do Vídně i se vším co k případu Reneé Herzog dokázal sehnat. Kunz mezitím pátral po té dodávce.“

„Takže vám to došlo z toho spisu.“ Domyslela si Niki věcně.

„Přesně tak, Franka napadlo, že by to bylo sice krutý, ale přesně jeho styl, kdyby tě vzal znovu do továrny. Já jsem jenom doufal, že se nenecháš vykolejit a zkusíš nám získat čas.“

„Salucci si myslel, že mě oživením vzpomínek snáz přiměje ke spolupráci, ale já ho zatím vodila za nos. Jezdili jsme tam a zpátky po Salzburgu několik hodin než mu došlo, že to nemá smysl a nechal mě přivézt zpátky.“

„Vím, že je to bezpředmětné, ale víš už kde je ten seznam?“ zeptal se zvědavě Marc a Niki mu v rychlosti řekla, co našla ve schránce a kam jí to zavedlo.

„RHL?  To mi zní povědomě. Víš jistě, že to znamená Reneé Herzog?“ Marc měl v hlase trochu pochyby a tím Niki přiměl se nad tím znovu zamyslet.

„Co by to bylo jiného? Leda že…“ ani to nedořekla, jak horečně přemýšlela. Marc má pravdu! Ani na chvíli jsem nezvážila možnost, že by RH nebyli iniciály mého otce, ale něco jiného. Sakra od začátku jsem na to šla špatně! Teď už je to naprosto jasné…

„Marcu máš pravdu, teď už mi to všechno došlo, už asi vím, kde je seznam! Máme ho v autě, je to ten obraz.“

„Cože, jak to víš?“ zeptal se Marc trochu zmateně.

„Myslím, že RHL znamená ve skutečnosti Rembrandt Harmenszoon z Leidenu. Je to takový jeho podpis, poprvé se objevil na obraze Hodina anatomie Dr. Tulpa v roce 1632.  Noční hlídku dokončil až v roce 1642, takže tam ten podpis už je. To znamená, že zakletý seznam je nejspíš schovaný někde v tom obraze….Můj otec Rembrandta miloval, pořád mě bral do muzea a dával mi přednášky. Tohle mi nějak uvízlo.“ Dodala na vysvětlenou když viděla, jak šokovaně jí Marc sleduje.

„No asi věděl, proč ti to vykládá.“ Řekl Marc a přitom se zasmál, nejspíš aby trochu odlehčil atmosféru. Oba věděli, že i když teď vědí, kde je seznam na situaci to nic nemění. Niki se jednou rozhodla, že to nechá spát a svůj názor nezměnila. Ani neměla v úmyslu se na ta jména podívat. Případ je uzavřen a ničemu neprospěje ho znovu otevírat jen proto, aby pokračovala v honbě za duchy, jak tomu vždycky říkal její bývalý šéf.

Venku se mezitím setmělo a oni se blížili k domovu. K domovu, kde už na ně čekala horká sprcha a postel.

 

Celou dobu si přísahala, že bude silná, že se nenechá zlomit. V žádném případě nesměla připustit, aby na ní Salucci poznal slabost. Poprvé se jí to tak trochu nepovedlo při tom Marcově riskantním plánu a vysloužila si za to ránu paralyzérem. Teď když z ní ve sprše definitivně opadl adrenalin, neubránila se Niki pláči, přestože se tolik snažila zůstat silná. Opřela se rukama o dlaždičky a na chvíli se tomu poddala. Horká voda jí stékala po zádech a postupně zmírňovala bolest po Salucciho mučení paralyzérem. V tu chvíli za sebou zaslechla povědomý hlas:

„Jsi v pořádku Niki?“

Už chtěla odpovědět, že ano ale pak si uvědomila, že by to byla lež a Marcovi lhát nechtěla. Místo toho stále otočená zády k němu přiznala:

„Vlastně ne, abych pravdu řekla, tentokrát jsem měla vážně strach…“

„Já vím.“ Řekl prostě a natáhl se, aby mohl vypnout sprchu. Vzápětí na rameni ucítila jeho ruku. Otočila se, a i když se před Marcem dávno nestyděla, přijala nabízenou osušku a zabalila se do ní. Pak, jelikož už věděla, že se za své city nemusí stydět, mu všechno řekla:

„Měla jsem strach, že nedokážu získat dost času a Salucci pozná, že ho vodím za nos, což se taky nakonec stalo. V tu chvíli jsem myslela, že jsem mrtvá…“ Niki se musela odmlčet, aby se trochu uklidnila. Marc jí objal o něco pevněji, ale nic neřekl, prostě vyčkával.

„Když pak přišel s tím, že to zkusí ještě po zlém, vlastně se mi ulevilo. I když to bolelo, věděla jsem, že paralyzérem mě nezlomí. Na to bylo moje rozhodnutí utajit seznam příliš pevné. Když ses tam pak objevil a Salucci ti přiložil zbraň k hlavě, na chvíli se mi zatmělo strachy před očima. Tohle bych znova nezvládla.“ Niki se s těmi slovy málem znova rozplakala, ale pak viděla v Marcových očích lítost, což nechtěla. Nechtěla v něm vyvolat výčitky svědomí.

„Niki já se moc omlouvám. Věděl jsem, že tě tím vyděsím, ale jiný nápad jak od tebe odlákat alespoň jednoho z těch Italů a tím tě udržet dál od střelby jsem neměl.“

„Neomlouvej se Marcu, mělo mi dojít, že máš plán, jenže jsem dopustila, aby mě zaslepil strach. Zřejmě nejsem tak silná, jak jsem myslela.“  Povzdechla si Niki a jemně se vymanila z Marcova obětí, aby se mohla obléknout.

„To neříkej, si přece dcera svého otce a ta nejsilnější žena, kterou znám.“

Niki se na něj usmála, protože použil stejnou větu, kterou ho dokázala spolehlivě uklidnit, když se o ní bál.

„Vidíš, kdybys nebyla silná, tak by ses teď při zmínce o tvém otci takhle neusmála a místo toho zpanikařila jako tvoje matka.“

Marc to řekl takovým tónem, že se Niki musela zasmát. Pak ale zase rychle zvážněla:

„Ale co když má moje matka pravdu, že to nikdy neskončí? Teď jsme tam, kde jsme byli předtím než Salucci utekl.“

„Víš Niki, události v životě nemůžeme vždycky kontrolovat, ale můžeme je přijmout a poučit se z nich a tím se stát šťastnější v běžném životě. A abychom to mohli udělat, musíme být otevření nejen k druhým, ale především sami k sobě. Jen tak můžeme přijmout své emoce a vyrovnat se s minulostí. Minulost z nás dělá to, čím jsme, ale musíme se z ní umět poučit, protože přijmout minulost znamená osvobodit se a žít.“

Niki věděla, že Marc jako vystudovaný právník umí mluvit, ale tohle jí uzemnilo tak, že nebyla schopná odpovědět.

„Asi vím, co ti pomůže, pojď se mnou.“ S těmi slovy odešel Marc do obýváku, kde Niki nechala reprodukci Noční hlídky. Zpočátku ho sledovala nechápavě, ale jakmile začal rozebírat rám, aby se dostal dovnitř, její pohled se rozjasnil.

Potom Marc vytáhl zažloutlý kus papíru, na kterém bylo pod sebou napsáno několik jmen. Aniž by si je přečetla, Niki věděla, že je to zakletý seznam. Poznala totiž otcovo písmo. Určitým způsobem se jí ulevilo, že na to nepřišla dřív, třeba už v parku Volksgarten když viděla ty iniciály. Nikdy nechtěla, aby se Salucci k tomu seznamu dostal a teď se Marc postaral o to, aby se to nikdy nestalo. Jednoduše ho roztrhal na několik kousíčků a spálil, aniž by se Niki na cokoli zeptal. Nebylo to potřeba, už o tom spolu několikrát mluvili a Niki své rozhodnutí nezměnila. Nemá smysl pokračovat v otcově práci. Tohle byla jeho posedlost, ne moje. Neudělám tu stejnou chybu jako on. Pomyslela si Niki a úlevně vydechla. Bylo na čase nechat to tajemství konečně spát.

„Je po všem, už nám nebude otravovat život.“ Řekl Marc a láskyplně se usmál.

„Ty vždycky víš jak mi pomoct, děkuju za všechno Marcu, miluju tě.“ Potom se Marc a Niki políbili a v tom polibku bylo všechno. Úleva, radost i vášeň. Roberta Salucciho i zakletý seznam nechali daleko za sebou a oni se mohli soustředit jen na sebe a své štěstí.